Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Prerafaelité


Brown, Ford Madox
Burne-Jones, Sir Edward
Holman Hunt, William
Leighton, Lord Frederic
Millais, Sir John Everett
Morris, William
Rossetti, Dante Gabriel
Ruskin, John
Whistler, James Abbott McNeill
Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

Bratrstvo Prerafaelitů bylo založeno v roce 1848 mladými studenty umění Williamem Holmanem Huntem, Dantem Gabrielem Rossettim a Johnem Everetem Millaisem. Jejich první setkání se konalo v domě Millaisových rodičů na Gower Street v Londýně. Postupně se k nim přidali ještě další členové: William Michael Rossetti (bratr Danteho Gabriela Rossettiho), Thomas Woolner, James Collinson a Frederic George Stephens. Do skupiny byl přizván také respektovaný malíř a pedagog Ford Madox Brown, který však členství raději odmítnul. Protože Prerafaelité protestovali proti oficiálnímu učení Královské akademie v Londýně a protože několik z nich na této škole studovalo, rozhodli se raději existenci svojí skupiny tajit a svoje obrazy podepisovat vedle svého jména zkratkou PRB – Pre-Raphaelite Brotherhood.

Prerafaelité vystupovali proti tomu, co nazývali frivolním uměním té doby, proti viktoriánskému pokrytectví společnosti i zkostnatělému systému výuky umění. Ve svých naukách věřili, že jediné opravdové a čisté umění pocházelo z 15. století, z období než začal tvořit italský malíř Rafael, jehož považovali za vzor mechanické neautentičnosti (odtud jméno Prerafaelité). Doufali, že skrze své umění přivedou anglické umění zpět k přírodě a čistému pojetí skutečnosti.

Prerafaelité ostrým způsobem kritizovali výuku na Královské akademii, která pro ně představovala zosobnění všech škodlivých přístupů v umění. Hlavní postavou jejich protestů byl zakladatel Akademie Sir Joshua Reynolds, kterému přezdívali Sir Sloshua, Sir Mazal, a kterého považovali za hlavního propagátora falešného akademického stylu.

Svoje myšlenky a debaty Prerafaelité publikovali v časopise The Germ (zárodek, semínko), který vycházel jen krátce od ledna do dubna 1850. Vedli také zápisy ze svých setkání, které zapisovali do svého Prerafaelitského deníku. Své doktríny vyhlásili ve čtyřech bodech:
1. Mít k vyjádření opravdové myšlenky
2. Studovat přírodu pozorně a vědět tak, jak ony myšlenky vyjádřit
3. Sympatizovat s tím, co je přímé a vážné a procítěné v předchozím umění kromě toho, co je konvenční a sebeparodické a naučené mechanicky
4. A nejvíce, a co je nepostradatelné, pečlivě vytvářet dobré obrazy a sochy.
Tyto jejich nauky nebyly nijak pevné, bratrstvo totiž kladlo důraz na osobní svobodu projevu a zodpovědnost umělců za jejich metody a zobrazování – svoboda a zodpovědnost pro ně byly neoddělitelné.

Prerafaelité malovali obrazy s tématy středověkých pověstí, biblických příběhů a mytologie, pro jejich plátna byly typické zářivé barvy a mistrně zachycené detaily. Byly obdivovateli středověké kultury, která podle nich měla duchovní a tvořivou jednotu, která se však v průběhu let vytratila.

V roce 1849 poprvé vystavovali na Královské akademii svoje obrazy podle svých nových principů Millais a Holman Hunt, v té době také poprvé vystavoval Rossetti na otevřené výstavě v Hyde Parku. Jejich zveřejnění svých obrazů vzbudilo velkou nevoli kritiků i veřejnosti, u kterých rozhodně nenašli porozumění – jejich výrazně realistické náboženské obrazy se totiž velmi lišily od tehdy velice oblíbených přikrášlených a dramatických historických obrazů oficiálního akademismu.

V roce 1850 se do vlny ostré nevole a odporu kritiky dostal hlavně Millais se svým obrazem Kristus v domě svých rodičů. Kritizoval ho hlavně spisovatel Charles Dickens, který ho označil za svatokrádežný a o jeho Marii prohlásil, že je ošklivá, na což navazoval další skandál, protože pro postavu Marie seděla Millaisovi modelem jeho vlastní matka. Dickens ještě dodal, že Millaisovy postavy vypadaly jako alkoholici z nějakého slumu, nelíbily se mu ani podle něj absurdní středověké pózy. Oficiálně Prerafaelity kritizoval také Sir Charles Lock Eastlake, který byl presidentem Akademie.

O rok později na obhajobu Prerafaelitů veřejně vystoupil John Ruskin, anglický spisovatel a umělecký kritik, který se rovněž sám zabýval vlastní uměleckou tvorbou. Ruskin vyzvedl hlavně jejich zobrazení přírody a jejich odmítnutí zastaralých a nepružných tradic umění a Akademie. Skupinu pak také podporoval ve svých spisech a kritikách a zajišťoval je i finančně.

Od ostré kritiky Dickense a Eastlakea bratrstvo Prerafaelitů již nedosáhlo své dřívější jednoty a nadšení, na jejich setkáních panovaly hádky a osočování. I když členové bratrstva stále malovali podle svých nauk a principů, v roce 1853 svoje obrazy přestali označovat zkratkou PRB.

V roce 1856 začal Rossetti spolupracovat s Williamem Morrisem a brzy se stal jeho partnerem v jeho firmě Morris, Marshall, Faulkner & Co, ve které později pracovali také Ford Madox Brown a Edward Burne-Jones. Jejich partnerství a myšlenky bratrstva Prerafaelitů bezprostředně ovlivnily vznik Morrisova hnutí Arts and Crafts, které u veřejnosti i dalších umělců, architektů a designérů probudilo zájem o středověké umění a řemesla. Dalším hnutím, které bylo ovlivněno myšlenkami Prerafaelitů, bylo hnutí symbolismu, které bylo podobně fascinováno středověkem a starými bájemi a pověstmi.

Patrně nejzajímavější postavou Prerafaelitů byl Rossetti, který žil životem pravého nevázaného bohéma. Jeho dlouholetou modelkou a milenkou byla kloboučnice Elizabeth Siddallová, kterou si vzal za manželku 23. května 1860 během její nemoci, když věřil, že se už neuzdraví. Siddallová užívala laudanum a trpěla velkými zdravotními problémy, měla časté deprese a potratila. Když pak otěhotněla podruhé, předávkovala se laudanem a 11. února 1862 ve věku třiceti dvou let zemřela. Rossetti vložil do jejích vlasů do rakve zápisník s rukopisy mnoha erotických básní, které pro ni napsal, nicméně v roce 1869 chtěl svůj zápisník zpátky, aby básně mohl vydat. Rozhodl se tedy požádat o exhumaci a básně si vzal, nicméně pohled na mrtvou Siddallovou ho pronásledoval do konce života. Mnohé z básní byly špatně čitelné, protože byl zápisník prožrán červy, ale ani to mu nezabránilo je publikovat. Kritikou nebyly přijaty příznivě hlavně pro jejich otevřenou erotičnost.

Další modelkou Rossettiho byla Fanny Cornworth, která byla jeho hospodyní a která se stala jeho milenkou v době nemoci Siddallové. Když pak Siddallová zemřela, přestěhovala se Cornworthová k Rossettimu a žila s ním až do jeho smrti. V průběhu jejich svazku oba přibrali na váze, což dalo za vznik jejich přezdívkám – on jí říkal moje drahá slonice, ona jemu říkala nosorožče. Když byl Rossetti na cestách, posílal jí svoje kresbičky slonů. Rossetti měl také poměr s další svojí modelkou Jane Morrisovou, která byla manželkou jeho kolegy a spolupracovníka Williama Morrise.

Ford Madox Brown nebyl ostatními Prerafaelity příliš oblíben, liboval si totiž v hádkách, které musel vždy vyhrát. Byl také poněkud zahořklým, protože kvůli jeho vzdělání mimo Anglii nebyl nikdy uznán mezi svými kolegy. K jeho seznámení se s Dantem Gabrielem Rossettim došlo velmi zajímavým způsobem: Rossetti napsal Brownovi tak lichotivý a podbízivý dopis, že si Brown myslel, že si z něho Rossetti dělá legraci a rozhodl se proto mladého muže zbít klackem. Rossettimu se naštěstí podařilo Browna přesvědčit o své upřímnosti a potěšený a uklidněný Brown mu slíbil, že ho bude vyučovat zdarma. Při své výuce však byl velmi systematický a nutil mladého neklidného malíře, aby vytvářel nudné studie, které Rossettiho nezajímaly, a tak po několika měsících svou výuku ukončil. V roce 1841 se Brown oženil se svou sestřenicí Elizabeth Bromleyovou, která však v roce 1846 zemřela na souchotiny. Měli spolu dceru Lucy, která se později stala manželkou Rossettiho syna Williama. V roce 1853 se Brown znovu oženil s Emmou Hillovou (zemř. 1890), která byla modelkou pro celou řadu jeho obrazů.

Také Burne-Jonesův osobní život byl velmi zajímavý. Jeho manželka Georgiana byla velmi krásná žena a tak není divu, že se do ní zamiloval mimo jiné také William Morris, nicméně Georgiana jeho city neopětovala. Sám Burne-Jones nebyl v manželství zrovna věrný – měl poměr se svou modelkou Řekyní Mariou Zambaco, která kvůli jeho odmítnutí chtěla spáchat na veřejnosti sebevraždu.

Frederick Leighton byl ve společnosti velmi vyhledávaný pro svou přátelskou povahu, nikdy se však neoženil. Jeho oblíbenou modelkou byla herečka Dorothy Dene (původním jménem Ada Alice Pullenová). Ač byl Leighton do Dorothy s největší pravděpodobností hluboce zamilován, jejich sňatku nejspíš stál v cestě jejich věkový rozdíl dvaačtyřiceti let. Jejich společným přítelem byl spisovatel George Bernard Shaw a je pravděpodobné, že se byli předlohami pro jeho profesora Higginse a Lizu Doolittlovou v jeho hře Pygmalion. Leighton byl roku 1878 ve Windsoru pasován na rytíře. 24. ledna 1896 byl jmenován baronem a stal se tak vůbec prvním malířem, který byl jmenován vyšším šlechticem. Ze svého titulu se neradoval dlouho, neboť zemřel následujícího dne. Protože nebyl ženatý a neměl žádné děti, jeho titul zanikl v okamžiku jeho smrti.

V roce 1853 byl John Everett Millais pozván Ruskinem a jeho manželkou Effie na prázdniny do Skotska, kde měl mimo jiné namalovat jejich portréty. Jeho pobyt trval celé čtyři měsíce a jeho výsledkem byl nádherný portrét Ruskina, kterého namaloval s velkou pozorností k detailu a podle nauk Prerafaelitů u malého potůčku s kameny a vodními rostlinami. Kdyby však Ruskin věděl, že právě v té době se Millais zamiloval do jeho manželky Effie a jeho city byly opětovány, nejspíš by svou zakázku zrušil. Krátce po Millaisově odjezdu se manželé Ruskinovi rozvedli. 3. července 1855 se Millais konečně mohl oženit bývalou Ruskinovou manželkou, která mu postupně porodila osm dětí. Ani přes svůj sňatek s bývalou Ruskinovou ženou Millais nikdy neztratil jeho přízeň.

Poté, co se William Morris roku 1865 dozvěděl, že jeho manželka Jane má poměr s Rossettim, odjel na Island, kde chtěl přijít na jiné myšlenky. Island ho však také v mnohém inspiroval a Morris se začal zabývat islandskou poezií, kterou překládal do angličtiny. Po svém návratu z Islandu se s Rossettim pohádal a vyhnal ho z jejich domu, kde bydleli společně už od roku 1861. Pak se i se svou manželkou Morris přestěhoval se svou rodinou do residence Kelmscott House v Hammersmithu, aby tak byl od Rossettiho co nejdále. Téměř po celý zbytek života se pak Morris zabýval politickou činností – psal a tiskl letáky, psal socialistické knihy, které pak sám rozdával dělníkům, pomáhal při plánování stávek a demonstrací a dokonce byl také několikrát zatčen za pobuřování. Byl zastáncem marxismu a socialismu, ale obdivoval také Kropotkinovy anarchistické myšlenky.

S Prerafaelity byl nějakou dobu v kontaktu i James Abbott McNeill Whistler, který se bohužel na své výstavě v roce 1877 v londýnské Grosvenor Gallery ocitl v Ruskinově nepřízni. Ruskin se se svými názory svěřil také tisku: ‚Už jsem slyšel dost o cockneyovské nestydatosti, ale nikdy jsem se nesetkal s takovým chvastounem a kašparem, který by chtěl dvě stě guineí za chrstnutí kbelíku barev do tváře veřejnosti.‘ Ruskinovi se tato kritika nevyplatila, protože ho Whistler vzápětí žaloval kvůli urážce na cti a proces vyhrál.


Konečná verze – 9. 6. 2009



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate