Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Beuronská umělecká škola


Major, Jaroslav
Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

O co víc zůstal po desetiletí tento směr sakrálního umění z konce 19. století a počátku 20. století nepovšimnut, o to klíčovější byla jeho skutečná úloha. Beuronské umění nebylo v umění ničím novým či převratným, bylo však tmelem spojujícím mezeru mezi uměním „starým“ a uměním, které nazýváme „moderní“ a které začíná secesí.

Podobně jako secese vzniklo i umění Beuronské umělecké školy jako jakýsi protest proti naturalismu, popisnému realismu i romantismu té doby. Beuronská umělecká škola byla jedním z mnoha reformních směrů, které se snažily očistit tehdejší umění od nezdravých tendencí doby, které zakladatel této školy páter Peter Desiderius Lenz (1832 až 1928) popsal slovy ‚Nech na sebe působit dnešní umění a budeš neklidný, nešťastný a nečistý jako jeho tvůrci.‘ Mnoho umělců i kritiků se také domnívalo, že lidstvo se již zcela umělecky vyčerpalo, a proto by se mělo obrátit k historickým slohům, a tato tendence se objevila i v umění Beuronské umělecké školy.

Beuronská umělecká škola nehledala nic menšího než samotnou Krásu, a protože šlo víceméně o sakrální umění, jehož původci byli benediktini z kláštera v německém Beuronu, byla tato Krása hledána v řádu božím. Páter Peter Desiderius Lenz tento řád nacházel ve starém umění – především v antice a byzantském a egyptském umění. Jejich společným prvkem bylo mimo jiné i malování na základě číselných poměrů a geometrických konstrukcí, které se pozoruhodně objevovaly i v přírodě. Lenz, okouzlen těmito principy, na nich postavil celý svůj Kánon a teorii ke kresbě a malbě. Vedle toho kladl důraz ještě na dvě věci:
- Díla musí být přísně anonymní – jen tak lze docílit jejich čistoty. Jakékoli přivlastnění obrazu, touha do něj vtisknout „něco svého“, dílo pošpiňuje – ‚Božskou krásu nalezneme pak v onom umění, ve kterém umělec klade se do rukou Boha-umělce jako pouhý nástroj, který tvoří podle myšlenek Božích, a ne podle inspirace vlastní duše.‘
- Díla musí být dokonalá a nerozeznatelná – malovat se proto musí podle „mistry“ připravených šablon a kartonů, každé dílo musí podléhat přísnému matematickému řádu, který lidstvu prostřednictvím svých projevů v přírodě daroval sám Bůh.

Beuronské umění působilo jako pravoslavné, což bylo dáno především výběrem barev (zlatá, tmavě modrá, syté, temné barvy). Spolehlivým poznávacím znakem byla dokonalá figurální malba postav s ušlechtilým výrazem, plochost (především v raném období), silné kontury, práce s ornamentem a typické písmo. Kánon, který páter Lenz publikoval až ve 20. letech 20. století, používal coby základní konstrukční jednotku rovnostranný trojúhelník, který byl již od starověku považován za nejdokonalejší tvar. Při konstrukci postavy pak Lenz používal hexagram – dva rovnostranné trojúhelníky zaklesnuté do sebe. Hlava byla zobrazována na základě takového hexagramu, tělo postavy bylo čtyřikrát větší než jeho hlava.

Beuronské umění našlo překvapivě silnou odezvu. Po vyhnání Bismarckem z mateřského beuronského kláštera v roce 1880 se část komunity usídlila v pražském klášteře Na Slovanech (Emauzy), odkud svá díla mniši šířili dál, a to i mimo benediktinský řád. Jejich práce (především z konce 19. a první třetiny 20. století) se nacházejí v Německu (Beuron, Eibingen, Räckelwitz), Rakousku (Vídeň, Bertholdstein), Itálii (Monte Cassino, Řím), Chorvatsku (Záhřeb), Izraeli (Jeruzalém), USA (McKeesport, Missouri, New York), Brazílii a samozřejmě v České republice (Emauzy, klášter Sv. Gabriela v Praze, Sacre Cour v Praze, kostel Sv. Rodiny v Praze, kaple kláštera boromejek v Teplicích, Růžencový kostel v Českých Budějovicích, Marianum v Opavě, hudební síň v Hradci Králové, v Kladně aj.). Mnohá díla beuronské školy se do dnešní doby nezachovala.

Beuronské umění významně předznamenalo secesi – Lenz byl například v roce 1905 kritikem výstavy Vídeňská secese Ludwigem Hervesim označen za prvního secesionistu, významně ovlivnilo např. Alfonse Muchu nebo architekty Plečnika a Wagnera.

Jakub Mráček


Konečná verze – 8. 5. 2009



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate