Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělci:

 Rokoko


Amigoni, Jacopo
Batoni, Pompeo
Boucher, François
Carriera, Rosalba
Chardin, Jean-Baptiste-Siméon
Copley, John Singleton
Deshays, Jean-Baptiste
Drouais, François-Hubert
Fontebasso, Francesco
Fragonard, Jean-Honoré
Gainsborough, Thomas
Grund, Norbert
Kauffman, Angelica
Ramsay, Allan
Reynolds, Sir Joshua
Ricci, Sebastiano
Rigaud, Hyacinthe
Romney, George
Schönfeld, Johann Heinrich
Tiepolo, Giovanni Battista
de Troy, Jean-François
Vanloo, Carle
Vigée-Le Brun, Louise-Elisabeth
Voille, Jean-Louis
Watteau, Jean-Antoine
Díla:
žádná díla nezadána
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  

V 18. století přešlo temné a mystické baroko plynule do lehkého a galantního rokoka. Název tohoto směru vznikl z francouzského slova rocaille, kterým byl označován v té době oblíbený ornament složený z lasturovitých útvarů. Rokoko bylo svou podstatou, stejně jako baroko, ornamentálním stylem. S barokem však nelze rokoko ztotožňovat, i když oba styly si byly příbuzné a rokoko přijímalo mnohé principy baroka, jako například jeho nepravidelnost a dynamické linie.

Rokoko bylo nástupcem pompézního stylu Ludvíka XIV., po jeho smrti v roce 1715 se těžkopádné baroko přerodilo do jemného a frivolního rokoka, které odráželo mizející styl krále slunce i lehkovážné poměry mezi francouzskou šlechtou té doby. Po sedmdesáti dvou letech vlády Ludvíka XIV. na trůn nastoupil jeho pětiletý pravnuk Ludvík V., za kterého vládl následujících osm jeho poručník vévoda Orleánský. Ten byl znám svou zálibou v kráse a dvorném umění a podporoval rozvoj nového směru v umění. Rokoko se postupně dále zlehčilo a projasnilo a rozšířilo se dále do Evropy, svoje uplatnění našlo i ve stavbách v Čechách a v jedinečném prostředí carského Ruska Kateřiny Veliké.

V interiérovém designu se rokoko projevilo v zařizování místností jako prostorů zcela naplněných uměním – nádherným a zdobným nábytkem, dekorativními soškami, broušenými zrcadly a luxusními tapetami. Stěny a stropy byly často zdobeny nástěnnými malbami, které doplňovaly členitý interiér. Své uplatnění našlo i bohaté zlacení, které zdobilo dekorativní předměty, celé interiéry i štuky exteriérů.

Architektura rokoka byla nadšeně přijata po celé Evropě, stala se hlavním stylem církevních budov i šlechtických sídel. Obzvláště příznivě bylo přivítáno v Čechách, Rakousku a Německu, kde svými bohatými a nadýchanými štukami zlehčilo monumentální styl barokních kostelů a chrámů. Itálie zůstala více věrná tradičnějšímu baroku, což odráželo konzervativní a nesvětské působení katolické církve – nazdobenost a povrchnost rokoka pro ni nebyly vhodné pro místa, kde měl být uctíván Bůh a která tudíž měla být jednoduchá, čistá a upřímná. V anglické architektuře se rokoko téměř neprosadilo, bylo na něj totiž pohlíženo jako na výhradně francouzský styl, i když do jisté míry ovlivnilo tehdejší nábytkářství a design porcelánu a jídelního stříbra.

Rokoko nacházelo zálibu v orientální exotice, jeho díla obsahovala smělost ve výrazech, pramenící z touhy po eleganci a jasnosti. Malíři se zajímali o drobné, přirozené věci, líčili rozmanitá milostná dobrodružství. Žena pro ně byla námětem rozkoše, potěšení a křehkého erotismu. Lehké, ba přímo něžné, doteky malířova štětce vytvářely jemně detailní dekory, porcelánově dokonalé napudrované tváře a výstavné účesy v celé paletě pastelových barev. Obrazy působily bezstarostnou náladou kratochvílí, rozhovorů v parku, pastýřských her a hravým špásováním dam s jejich kavalíry.

Sochařství rokoka se od předchozího baroka lišilo hlavně ve své delikátnosti – před monumentálními mramorovými kolosy baroka měly přednost malé delikátní porcelánové a bohatě zdobené sošky, které doplňovaly spíše interiéry než veřejná prostranství. Sošky rokoka pak byla spíše hravá a jemná zobrazení milostných hrátek a nezabývaly se náboženskými tématy. V době rokoka byly založeny a vzkvétaly porcelánky v Sèvres a Míšni, které produkovaly drobné sošky zdobící bohaté interiéry nákladných paláců.

Kompozice obrazů a soch v rokoku byla založena na vznešených oblých liniích a esovitých tvarech, které nacházely svoji inspiraci v přírodě, na rozdíl od přísných rovných linií nebo kruhu, které našly svoje uplatnění v následném klasicismu. Rokoko bylo stylem asymetrie a křivek, které jen umocňovaly jeho dekorativní hravost a bezstarostnost.

V 60. letech 18. století došlo ke změnám ve společnosti, které nepodporovaly bezstarostnost a jakousi myšlenkovou prázdnost rokoka. Se spisy Voltaira a Rousseaua přišla kritika povrchnosti a zkaženosti lidské společnosti, která se odrazila i ve všeobecném pojetí umění. Rokoko bylo brzy odmítnuto a na její místo nastoupil chladný a vážný klasicismus, který byl zosobněním přísného osvícenství. S pádem Bastily v roce 1789 a nástupem Napoleona Bonaparta na trůn v roce 1804 pak bylo rokoko zapomenuto a odmítnuto úplně.


Konečná verze – 1. 5. 2009



Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate