Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Věra Janoušková
Novopačtí rodáci  
Ženy v umění  
Díla:
žádná díla nezadána
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1922 - † 2010, Česká republika, 

Česká výtvarnice Věra Janoušková se narodila 25. června 1922 v Úbislavicích, žije střídavě v Praze a ve Vidonicích u Pecky.

V letech 1941 až 1942 Janoušková studovala na Odborné škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší, v letech 1942 až 1943 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením Karla Dvořáka. V letech 1945 až 1948 Janoušková studovala pod vedením Josefa Wagnera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v letech 1948 až 1949 studovala jako stipendistka na Akademii výtvarných umění v Sofii. V 60. letech byla zakládající členkou skupiny UB 12, v 80. letech byla členkou Nové skupiny a od roku 1990 je v obnovené Umělecké besedě.

Nejrozsáhlejší výstavu díla Janouškové uspořádala v roce 1992 Národní galerie v Praze a v roce 1995 Galerie umění v Karlových Varech. Janoušková je svými pracemi zastoupena v Národní galerii v Praze, ve všech významných regionálních galeriích České republiky a v soukromých domácích i zahraničních sbírkách.

Janoušková zasáhla do vývoje českého moderního umění nejvýrazněji sochami skládanými z různých materiálů, nejčastěji ze starého smaltovaného plechu, který nacházela na smetištích. Proto o sobě hovořila jako o ‚smetištní sochařce‘. Na principu skládání jsou založeny též její papírové koláže, kde se ještě více než v sochách uplatňil autorčin smysl pro barvy, příznačný pro ni stejně jako mimořádný cit pro plasticitu.

Janoušková zemřela 11. srpna 2010 v Praze.


Věra Janoušková – Co mě v životě určilo a oslovilo

Jsem člověk venkovský a to je myslím určující. Dnes zpětně vidím, jaké to bylo požehnání narodit se do podhůří Krkonoš, vyrůstat blízko přírodě a jejím proměnám. To jsou ty zdroje, ze kterých pak člověk vydává.

Dodnes si pamatuji několik silných zážitků z dětství:

Noc plná hvězd. Ležím u okna, dívám se do nebe, a rázem se propadám slastnou hrůzou z nekonečna.

Začátek prázdnin. Pobíhám po zahradě, všude takové šumivé zvuky a vůně, modré nebe nad hlavou a ten blahý pocit nekonečného času volna přede mnou.

Čas předjaří. Stojím nad potokem, kde pod ledem zurčí voda a už se tam zelená listí budoucích blatouchů.

Vzpomínám, jak ráda jsem chodila mamince na nákup. Od cesty byla pohádka nebo bonbon ‚atlaska‘.

Pro chleba se chodilo do venkovského stavení. V chodbě jsem se dívala, jak se pecny sází z ošatek do vyhřáté pece. Prkno, na kterém chladl upečený chléb, posloužilo zemřelé hospodyni. Spočívala na něm v komoře. Dodnes vidím ty upracované ruce složené na jejím těle.

Další vjem: Spolužačka ze třídy mě vede za ruku domů, aby mi ukázala svoji sestřičku, která zemřela hned po narození. V komoře leží vosková panenka ve stříbrné rakvičce. Hned nato se běžíme podívat do chléva na právě narozené telátko.

To jsou ty vrstvy pocitů, které se do nás ukládají.

Další určující etapou byla škola prof. Wagnera na pražské UMPRUM v roce 1945. Tam se sešla řada lidí, kteří byli pozoruhodně vyzrálí, protože zažili válku, totální nasazení a byli plni elánu do života.

Ty první tři roky po válce byly ohromné. Obsazení profesorů do jednotlivých oborů se podařilo, škola dostala vysokoškolský statut. Jen pár jmen: Nebeský, Stefan, Lauda, Filla, Bauch, Kaplický, Tichý, Sokol. Jaká plejáda osobností!

Prof. Wagner nás zavezl do Kuksu a měl krásný výklad o barokním sochařství, který demonstroval přímo na Braunových sochách.

Ve třídě se dopoledne pracovalo podle modelu, odpoledne jsme si zkoušeli už vlastní tvorbu. Vzpomínám si na vášnivé polemiky a hádky.

Na škole jsem poznala svého budoucího muže Vladimíra Janouška. Dobré bylo, že jsme měli společný rodný kraj. Vladimírův rodný dům v Dolní Kalné mě okouzlil, jak spojoval dvě rodiny, Zeminovu a Janouškovu.

Další mezní zážitek byla výstava Francouzů v roce 1946 na Žofíně. Poprvé jsme tam uviděli Giacomettiho plastiky vedle mnoha dalších a výstavou nás provázel krásný výklad Václava Nebeského. Mne tehdy oslovil Bissiérův gobelín šitý na staré dece. Byl to tak silný zážitek, že jsem v roce 1948 nebo 1949 šila také na staré dece Odysseu. Tehdy jsem netušila, že to bude začátek mé materiálové tvorby. Já vlastně i smalty sešívám jako ty látkové výjevy z hadrů.

To, co jsme žili dál, bylo veliké střídání časů šťastných i neblahých.

Chci na závěr říci, že za vše, co jsem, vděčím svému rodnému kraji, kam se stále a ráda vracím. Je to ráj sochařů.


Konečná verze – 14. 10. 2008

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate