Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Benvenuto Cellini
Manýrismus  
Les artistes maudits  
Díla:
Busta Cosima I.
Ganyméda
Juno
Slánka
Ukřižování
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1500 - † 1571, Itálie, 

Italský sochař a zlatník Benvenuto Cellini se narodil 1. listopadu roku 1500 ve Florencii jako syn hudebníka a loutnaře Giovanniho Celliniho a jeho ženy Marie Lisabetty Granacciové. Jeho rodiče spolu žili celých osmnáct let, než se jim narodilo jejich první dítě. Benvenuto byl až jejich třetím dítětem, jeho jméno znamenalo Vítaný.

Ač byl Cellini velmi talentovaným umělcem, v jeho životě mu způsobovala mnohé problémy jeho nepřizpůsobivá povaha, o čemž vypovídá také jeho autobiografie, na které pracoval v letech 1558 až 1566 a která byla vydána až dlouho po jeho smrti v roce 1728 v Neapoli. Tento životopis je oceňován hlavně proto, že nabízí dokonalý portrét renesančního umělce pyšného na svoje hrdinské i nehrdinské činy, na svou práci i milostné zážitky, umělce žijícího neklidným a dobrodružným životem s Michelangelem jako svým nekonečným vzorem. Tato kniha byla navíc daleko lepším a barvitějším svědkem Celliniho života, popisovala ho daleko lépe, než by ho popsalo nejlepší z jeho děl.

Celliniho otec původně chtěl, aby se jeho syn vyučil stejnému řemeslu jako on a dokonce ho podporoval i v jeho začátcích práce s kovem, nicméně mladý Cellini byl tak dobrý, že jeho otec musel uznat, že by našel lepší uplatnění svého talentu ve zlatnickém oboru. Cellini se tedy v patnácti letech začal učit v dílně florentského zlatníka Antonia di Sandra přezdívaného Marcone. Bohužel však byl brzy z Florencie na šest měsíců vykázán za svou účast při rvačce se svými kamarády a musel odejít do Sieny, kde se učil v dílně zlatníka Francesca Castora (Francastora). Pak nějakou dobu pobýval v Boloni (kde se proslavil také jako výtečný hráč na flétnu), Pise a v Římě, kam utekl po potyčce v hospodě a kde se tudíž skrýval před mstiteli.

V Římě Cellini zažil poměrně hodně dramatických událostí – v roce 1527 například zavraždil velitele bourbonských vojsk, který chtěl zabít papeže, a později také oranžského prince Filiberta a tak raději utekl do Florencie, aby tam počkal, než se situace uklidní. Z Florencie pak odešel do Mantui, kde si získal přízeň mnoha majetných zákazníků. Tam však bohužel přišel opět do konfliktu se zákonem – v roce 1529 ze msty zabil muže, který byl vrahem jeho bratra. Další vraždy se Cellini dopustil krátce po nástupu papeže Pavla III. na papežský stolec, jeho obětí byl jeden jeho kolega zlatník a k vraždě došlo patrně spíše nešťastnou náhodou při práci.

Když si pak Cellini v roce 1529 v Římě zakládal vlastní zlatnickou dílnu, byl i přes svoje přestupky podporován papežem Pavlem III., který byl jeho velkým obdivovatelem. V té době vytvářel zlatnické práce inspirované kresbami Michelangela a Leonarda, ale také Rafaela a Filippina Lippiho. Nicméně ani tento jeho pobyt v Římě netrval dlouho – po potyčce s Pietrem Alvisem Farnese, nelegitimním papežovým synem, musel z Říma odejít do Florencie a poté do Benátek. Tam vytvořil nádhernou medaili pro rodinu Medičejských, která se papežovi natolik zalíbila, že Celliniho opět povolal do Říma do svých služeb. Už v roce 1537 však přišel další konflikt se zákonem – Cellini byl obviněn z krádeže drahokamů z papežovy tiáry a vězněn ve vězení Castel Sant’Angelo. Z vězení se mu podařilo utéct, na útěku však byl chycen a znovu uvězněn v o mnoho horších podmínkách a s téměř jistými vyhlídkami na smrt na popravišti. Z vězení byl osvobozen téměř na poslední chvíli na přímluvu kardinála d’Este, ovšem papežovou podmínkou bylo, že Cellini opustí Řím.

V roce 1540 tedy Cellini odešel do Francie, kde pobýval na dvoře krále Františka I. Tam zůstal celých pět let, pobýval jak na dvoře v Paříži, tak i na zámku Fontainebleau, který byl oblíbeným královským sídlem. Ani ve Francii však nebyl jeho život bez problémů, proti Cellinimu brojila hlavně králova milenka vévodkyně d’Etampes, které Cellini odmítal pochlebovat. Protože tyto spory nešly řešit mečem jako v Itálii, Cellini se po pěti letech znechucen vrátil zpět do Florencie.

Ani ve Florencii neměl Cellini klid, neustále měl nějaké spory s Bacciem Bandinellim, který byl ve Florencii jeho největším konkurentem. Jejich spory nebyly jen profesního charakteru, ale zacházely i do detailů jejich intimních životů – Bandinelli dokonce jednou Celliniho před vévodou Cosimem Medičejským nazval sodomitou. Cellini tuto urážku přijal vcelku s klidem, Bandinelli mu prý vůbec nestál za odpověď. Je však potvrzeno, že Bandinelliho nařčení Celliniho z homosexuality mělo reálný základ. Ve věku dvaceti tří let byl totiž Cellini obviněn z homosexuálních vztahů s chlapcem jménem Domenico di ser Giuliano da Ripa a musel proto zaplatit menší pokutu, ve Francii na královském dvoře se jeho otevřené homosexuální návrhy rovněž nesetkaly s pochopením, a v roce 1548 byl obviněn jistou Margheritou z důvěrností s jejím synem Vincenzem. V roce 1556 pak vyšel najevo jeho dlouhodobý vztah s jeho učedníkem Fernandem, který byl popsán v dobových pramenech následovně: ‚Po dobu celých pět let si držel jako svého milce Fernanda di Giovanniho di Montepulciana, se kterým sdílel lože a používal ho mnohokrát ke své sodomii a kterého držel na svém loži jako svou manželku‘ (Cinque anni or sono ha tenuto per suo ragazzo Fernando di Giovanni di Montepulciano, giovanetto con el quale ha usato carnalmente moltissime volte col nefando vitio della soddomia, tenendolo in letto come sua moglie). Cellini byl odsouzen k trestu padesáti zlatých a čtyř let ve vězení, které mu byly později na přímluvu Medičejských změněny na domácí vězení. Cellini patrně k Fernandovi choval hlubší city, protože podle něj udělal mramorový krucifix v životní velikosti, který chtěl mít po své smrti na svém náhrobku. Je pravda, že všechny Celliniho sochy mužů byly daleko věrnější a citlivěji zpracované než jeho sochy žen, jak tomu bylo například u Michelangela, který byl rovněž homosexuál.

Cellini zemřel 14. února roku 1571 ve Florencii, byl pohřben s velkou slávou v kostele Annunziata tamtéž.

Úplně nejznámějším Celliniho dílem je jeho zlatá slánka (Saliera), kterou vytvořil v roce 1543 pro francouzského krále Františka I. a která se v současnosti nachází ve Vídni v Kunsthistorisches Museum. Další francouzský král Karel IX. tuto slánku daroval tyrolskému arcivévodovi Ferdinandu II. a tak se slánka dostala do Rakouska. Tato slánka, oceněná na 58 milionů dolarů, byla z musea ukradena 11. května 2004 přibližně ve čtyři hodiny ráno. Krádež samozřejmě spustila alarm, který však strážce považoval za falešný, a tak bezpečnostní systém pouze vypnul a poté znovu zapnul. Krádež byla objevena až téměř po čtyřech hodinách a byl okamžitě kontaktován Interpol. Pachatelem krádeže byl padesátiletý sběratel, který se soškami zabýval už od svého mládí a dobře dokázal ocenit jejich kvalitu. Byl rovněž majitelem firmy na zabezpečovací systémy a přesně věděl, co má při krádeži dělat. Po zatčení pachatel na policii vypověděl, že se ke krádeži nechystal příliš dlouho, celá akce prý byla spontánní a sošku prý po většinu času ukrýval v kufříku pod postelí.


Konečná verze – 10. 4. 2007

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate