Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Käthe Kollwitz
Expresionismus  
Ženy v umění  
Díla:
žádná díla nezadána
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1867 - † 1945, Německo, 

Německá malířka, sochařka a grafička Käthe Kollwitz se narodila jako Käthe Schmidtová 8. července 1867 v pruském Königsbergu. Byla pátým dítětem stavitele a radikálního sociálního demokrata Carla Schmidta a jeho manželky Katheriny, která byla dcerou Juliuse Ruppa, luteránského pastora, který byl exkomunikován z oficiální církve, protože si založil vlastní nezávislý sbor nazvaný Freie evangelische Gemeinde. Právě prostředí její rodiny bezpochyby ovlivnilo její formování jako umělkyně.

Protože se malá Käthe zajímala o umění a dobře kreslila, rozhodl se její otec zapsat ji na hodiny kreslení a modelování k malíři Gustavu Naujokovi a rytci Rudolfu Mauerovi. Její nadšení ji neopustilo a brzy začala kreslit lidi na ulicích, kteří ji zaujali svými zajímavými i smutnými osudy. Jako sedmnáctiletá se pak rozhodla odejít do Berlína, kde studovala umění na umělecké škole, která jako jedna z mála nabízela studium i ženám. Umění studovala také na umělecké škole v Mnichově, kde se zaměřila hlavně na kreslení. V roce 1890 se vrátila do Königsbergu, kde si otevřela vlastní ateliér.

V roce 1891 se Käthe provdala za lékaře a sociálního demokrata Karla Kollwitze, se kterým se přestěhovala do Berlína, kde Kollwitz působil jako lékař a chirurg pro chudé. Právě v ordinaci svého manžela se Kollwitzová setkávala s novými postavami svých portrétů – chudí lidé a jejich neštěstí ji inspirovali i dodávali sílu k její nevšední tvorbě.

V roce 1892 se Kollwitzová stala matkou syna Hanse a v roce 1896 syna Petera. 22. října 1914 její syn Peter padl jako dobrovolník v bojích první světové války, což ji uvrhlo do hlubokých depresí, ze kterých hledala únik v kresbách a návrhu pro pomník Petera a jeho spolubojovníků, nicméně svoje návrhy v roce 1919 zničila. Znovu na nich začala pracovat až v roce 1925 a její práce měla za výsledek dvousoší Truchlících rodičů, které bylo dokončeno a postaveno v roce 1932 na hřbitově v Roggevelde v Belgii. Když byl později hrob jejího syna přestěhován do nedalekého Vladslo, byly tam přestěhovány i sochy. V druhé světové válce zemřel na východní frontě v Rusku v roce 1942 i její vnuk Peter.

Uznání Kollwitzová získala na Velké německé výstavě v Berlíně v roce 1898 svým cyklem šesti prací na téma nešťastného povstání slezských tkalců v roce 1842, na kterém pracovala v letech 1893 až 1897. Jednalo se tehdy o tři litografie s názvy Chudoba, Smrt a Spiknutí a tři rytiny nazvané Pochod tkalců, Povstání a Konec a Kollwitzové se v nich podařilo zachytit naději, odvahu i konečnou zkázu a zklamání dělníků. Její práce byla dokonce nominována na zlatou cenu, nicméně na podnět císaře Viléma II. jí nakonec cena udělena nebyla. Její nadání však ocenila berlínská Ženská akademie, která jí v letech 1898 až 1903 poskytla profesuru.

Dalším zajímavým cyklem Kollwitzové byla její řada Poddanské války, na které pracovala v letech 1902 až 1908. V tomto cyklu zobrazila povstání německých rolníků za reformace v roce 1525, které opět zachytila s jejich tragickým osudem i bolestí a zklamáním nad násilným a bezohledným potlačením jejich povstání. V době, kdy pracovala na Poddanských válkách, navštívila také Paříž, kde dva měsíce docházela na hodiny sochařství na Académii Julian a seznámila se i a Auguste Rodinem. V roce 1907 za svou tvorbu získala cenu Villa Romana, která byla spojena s ročním pronájmem ateliéru ve Florencii.

Kollwitzová byla svou uměleckou tvorbou jedinečnou svědkyní a vypravěčkou osudů chudých lidí v Německu v první polovině 20. století. Jako žena rozuměla a dokázala se vcítit do pocitů svých postav, které nejdříve zachycovala podle naturalistických principů, později expresionisticky. Pod vlivem Bauhausu a moderního umění pak také zjednodušovala a zabstraktňovala svoji práci, nicméně nikdy nedosáhla abstrakce úplné. V roce 1920 byla Kollwitzová jako první žena zvolena členkou Preußische Akademie der Künste, na které následně i vyučovala.

Kollwitzová byla pacifistkou a sdílela některé myšlenky komunismu – v roce 1927 byla dokonce komunisty pozvána do Moskvy na oslavy desátého výročí Velké říjnové revoluce. V roce 1932 také podepsala protest proti sjednocení národně socialistické strany, nicméně když v roce 1933 nastoupil k moci Hitler a jeho strana, byla Kollwitzová donucena resignovat ze své pozice profesorky na Akademii a její práce byly následně odstraněny jako zvrácené ze všech německých muzeí. I když byla sociální tvorba Kollwitzové nacistům trnem v oku, neváhali její díla později využít pro svoji propagaci.

V červenci 1936 kvůli rozhovoru pro sovětské noviny Izvestia prohledávalo byt Kollwitzové a jejího manžela Gestapo, které jí vyhrožovalo také deportací do koncentračního tábora. Tato hrozba byla natolik reálná, že se Kollwitzová s manželem dohodli, že pokud budou zatčeni, spáchají oba sebevraždu. Její osud však nebyl lhostejný světovým osobnostem v umění, kteří se za ni postavily nacistickému režimu. Kollwitzová také dostala nabídku odejít do Spojených států, kterou však z obav před pronásledováním své rodiny odmítla. V roce 1940 zemřel její manžel.

V roce 1943 byla Kollwitzová nucena odejít z Berlína, kde pak byl při bombardování zničen její dům i mnoho jejích děl, které se v něm nacházely. Usadila se nejdříve v Nordhausenu a poté v Moritzburgu, kde žila jako host prince Ernsta Heinricha Saského.

Kollwitzová zemřela 22. dubna 1945 v Moritzburgu. Urna s jejím popelem byla pohřbena na podzim onoho roku na Centrálním hřbitově v Berlíně-Friedrichsfelde.


Konečná verze – 9. 6. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate