Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Oscar Niemeyer
Architektura 20. století  
Díla:
žádná díla nezadána
Související odkazy:
Oficiální stránky Oscara Niemayera
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1907 - † 2012, Brazílie, 

Brazilský architekt Oscar Niemeyer, celým jménem Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho se narodil 15. prosince 1907 v Riu de Janeiru. Architekturu vystudoval na Escole Nacional de Belas Artes v Riu de Janeiru v roce 1934. Své první opravdové praktické zkušenosti získával po škole v roce 1938 v kanceláři brazilských architektů Lúcia Costy a Carlose Leãoa.

V roce 1936 získal Niemeyerův tehdejší šéf Lúcio Costa zakázku ministra školství a veřejného zdraví Gustava Capanemy na vybudování nové budovy ministerstva v Riu de Janeiru. Protože s projektem byly potíže, rozhodl se Niemeyer v roce 1939 převzít vedení nad skupinou Costových architektů a zapojit do projektu jako konzultanta i Le Corbusiera. Svou práci Niemeyer započal s nadšeným provoláním ‚novo homem, Brasileiro e moderno!‘ (nový člověk, brazilský a moderní!). Budova ministerstva se pak v roce 1943 stala první moderní výškovou budovou sponzorovanou vládou na světě a zobrazovala to nejlepší, co v té době v brazilské kultuře existovalo.

Při práci na budově ministerstva se Niemeyer v roce 1940 seznámil s Juscelinem Kubitschkem, tehdejším primátorem města Belo Horizonte v provincii Minas Gerais. Kubitschek pak Niemeyerovi zadal velkou zakázku na nové předměstí na severu města Pampulha, pro které měl Niemeyer vytvořit rozsáhlý komplex budov. Pro Pampulhu Niemeyer vytvořil také kostel São Francisco de Assis, který byl prvním brazilským moderním monumentem. Svoje stavby Niemeyer dokončil v roce 1943 a podařilo se mu vzbudit kontroverzi tím, že církev až do roku 1959 odmítala vysvětit kostel kvůli jeho moderní podobě i osobité nástěnné malbě Candida Portinariho. Velkým úspěchem pro Niemeyera bylo v roce 1943 uspořádání výstavy v Museum of Modern Art v New Yorku nazvané ‚Brazílie staví‘.

Právě v projektech Pampulha mohl Niemeyer uplatnit svůj nevšední talent a narušit monotónnost tehdejší architektury i zcela využít možnosti železobetonu. Zde také začal využívat svoje smyslné křivky, které byly podle něj ovlivněny rovnicí ‚hory/vlny/ženy = křivky‘ a které ho oddálily od Le Corbusierových strohých geometrických tvarů a pravých úhlů.

V roce 1947 se Niemeyerovi dostalo i velkého mezinárodního uznání, když byl jmenován členem mezinárodního týmu, který se měl podílet na budování ústředí OSN v New Yorku. Ani tento úspěch mu však nepomohl získat místo, které mu bylo nabídnuto na Yale University o rok předtím a které musel odmítnout, protože nedostal vízum kvůli svému členství v komunistické straně. Stejná věc se mu stala v roce 1953, kdy mu byla nabídnuta pozice děkana na Harvard Graduate School of Design.

V letech 1954 až 1955 Niemeyer navrhl budovu musea moderního umění v Caracasu, kterou navštívil i nadšený Juscelino Kubitschek, dávný Niemeyerův příznivce. Brzy poté, co byl v roce 1956 Kubitschek zvolen presidentem Brazílie, navštívil Niemeyera, kterému nabídl možnost vybudovat nové hlavní město Brasília. Niemeyer jeho nabídku přijal a jejich setkání mělo obrovský význam na budoucí podobu tohoto velkoměsta i brazilskou architekturu celkově.

V pozici hlavního architekta pak Niemeyer vyhlásil veřejnou soutěž na nový městský plán, kterou vyhrál jeho dávný zaměstnavatel a přítel Lúcio Costa. Costa navrhl plán a Niemeyer ho doplnil svými nevšedními budovami. Během několika měsíců pak vychrlil celou řadu vládních, komerčních i residenčních projektů, které svou nevšedností doslova vyrazily dech celému světu. Hlavní město Brasília bylo navrženo, postaveno a uvedeno do provozu během pouhých čtyř let. Niemeyer se díky svým zásluhám stal děkanem katedry architektury na Universitě v Brasilii, v roce 1963 se stal čestným členem American Institute of Architects a získal sovětskou Leninovu cenu za mír.

Na začátku roku 1964 Niemeyer pracoval v Haifě v Izraeli, kde budoval kampus tamní university. V březnu onoho roku však byl vojenským převratem sesazen president João Goulart, k moci se dostal generál Castello Branco a Brazílie se ocitla v diktátorském režimu, ve kterém setrvala až do roku 1985. Tento režim se pak zaměřil hlavně kvůli jeho členství v komunistické straně na likvidaci Niemeyera. Jeho kancelář byla zničena, časopis, který vydával, byl zakázán, jeho projekty byly odmítány a jeho klienti se vytratili. V roce 1965 pak Niemeyer společně se dvěma stovkami dalších profesorů požádal na protest proti režimu o svoje uvolnění z university. V roce 1966 pod tlakem režimu odešel do exilu v Paříži, kde si na Champs-Élysées založil novou kancelář.

V Paříži Niemeyer pracoval na mnoha prestižních mezinárodních zakázkách, ale postavil také nové ústředí francouzské komunistické strany. Začal také navrhovat svůj nevšední elegantní nábytek, který následně vyráběla firma Mobilier International a po roce 1978 také japonská firma Tendo. Mnoho ze svých křesel a otomanů Niemeyer daroval ústředím komunistické strany po celém světě. Do Brazílie se Niemeyer vrátil v roce 1985 a v roce 1988 získal společně s americkým architektem Gordonem Bunschaftem prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu.

Niemeyer je považován za jednoho z nejproslulejších architektů dnešní doby, je žijící legendou modernismu a jeho principů. Niemeyer byl jedním z prvních architektů, kterým se plně podařilo využít estetické i konstrukční možnosti železobetonu, který byl jeho nejpoužívanějším materiálem. Jeho budovy v sobě nevšedním způsobem využívají prostor a světlo, vytvářejí monumentální struktury, které Niemeyerovi vynesly přezdívku ‚sochař památníků‘.

Niemeyerovu tvorbu nepříznivě přijala také celá řada kritiků, kteří ho kritizují kvůli jeho přehnané monumentalitě, pompéznosti a jakési oficialitě, s jakou je přijímán politiky. Niemeyer je od roku 1945 členem brazilské komunistické strany a nadšeným komunistou je i dnes, i když byl kvůli svému členství mnohdy pronásledován a donucen uprchnout do Francie. V tehdejším Sovětském svazu se Niemeyer setkal s mnoha vysokými komunistickými představiteli, kteří se stali jeho osobními přáteli. Fidel Castro dokonce o Niemeyerovi prohlásil, že on sám a Niemeyer jsou posledními opravdovými komunisty na této planetě. I s Fidelem Castrem Niemeyera pojí vřelé přátelství. V letech 1992 až 1996 zastával Niemeyer funkci předsedy brazilské komunistické strany.

Niemeyer pracoval ve své kanceláři na Avenida Atlantica 3940 v Rio de Janeiru. Před svou smrté byl několikrát hospitalizován. Niemeyer zemřel 5. prosince 2012 v Riu de Janeiru.

Některé Niemeyerovy projekty:
- Ministerstvo školství a veřejného zdraví, Rio de Janeiro (1937 až 1943, s dalšími architekty)
- Národní stadion, Rio de Janeiro (1941)
- Kostel São Francisco de Assis Pampulha (1943)
- Ústředí OSN, New York (1947 až 1953, s dalšími architekty) - Katedrála, Brasília (1954 až 1964)
- Ústředí komunistické strany, Paříž (1967 až 1972)
- Stadion Samba, Rio de Janeiro (1983)
- Museo Oscar Niemeyer, Curitiba (2000)


Konečná verze – 9. 6. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate