Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Rafael Santi
Renesanční umění  
Architektura před 20. stoletím  
Díla:
Aténská škola
Autoportrét I.
Autoportrét II.
Bindo Altoviti
Bridgewaterská Madona
Dáma s jednorožcem
Hlava dívky
Hlavy a ruce apoštolů
Klečící ženský akt
Korunovace Panny
La Belle Jardinère
Léda s labutí
Madonna dell Granduca
Mladý muž s jablkem
Portrét Baldassare Castiglioneho
Portrét Dony Isabel de Requesens, vícekrálovny Neapole
Portrét Julia II.
Portrét kardinála Portrait of a Cardinal
Portrét Maddaleny Doniové
Portrét mladého muže
Portrét nahé ženy ('Fornarina')
Portrét umělce s jeho přítelem
Portrét ženy
Portrét ženy (La Muta)
Postava mladé ženy
Sixtinská Madona
Sixtinská Madona (detail)
Studie hlavy apoštola
Studie Sibyly pro kapli Chigi
Sv. Jiří bojující s drakem
Sv. Michal s ďáblem
Sv. Šebestián
Ukřižování se Sv. Pannou Marií, Máří Magdalénou, Janem a Jeronýmem
Zasnoubení Panny ('Sposalizio')
Žena se závojem (La Donna Velata)
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1483 - † 1520, Itálie, 

Italský sochař, malíř a architekt Rafael se narodil 6. dubna 1483 v Urbinu. Byl znám rovněž jako Raffaello Sanzio, Raffaello Santi, Raffaello da Urbino nebo Rafael Sanzio da Urbino. Jeho otec Giovanni Santi byl rovněž malířem, působil na dvoře vévody Federica da Montefeltra v Urbinu a svého syna Rafaela učil principům humanismu. V roce 1491 zemřela jeho matka Magia di Battista Ciarla a 1. srpna 1494 zemřel také jeho otec. Malý Rafael byl pak poslán na výchovu ke svému strýci z matčiny strany Bartolomeovi, který byl knězem. Na jeho výchově se pravděpodobně podílela také jeho nevlastní matka, která udržovala malířskou dílnu po jeho otci.

Rafael se naučil malovat v malířské dílně Pietra Perugina v Perugii, kam patrně přišel v roce 1495 a kde zůstal čtyři roky. Malířským mistrem se Rafael stal pravděpodobně v roce 1501. Pak nastoupil do dílny po svém otci, kde začal přijímat vlastní zakázky. Prvním zdokumentovaným Rafaelovým dílem byl oltář pro kostel San Nicola of Tolentino v městečku Città di Castello, na kterém Rafael pracoval v letech 1500 až 1501. Tento oltář byl bohužel vážně poničen při zemětřesení v roce 1789 a do dnešní doby se z něj zachovaly pouze zlomky.

Na podzim roku 1504 se Rafael přestěhoval do Florencie, kde se seznámil s dílem Leonarda, kterého velmi obdivoval, a s Michelangelem, se kterým později často soupeřil při různých zakázkách. I když byl Rafael mladší než Leonardo i Michelangelo, byl k nim často přirovnáván pro svou vrcholně renesanční techniku a nevšední provedení. Leonardem byl Rafael ovlivněn hlavně ve svých malbách jemných a delikátních Madon, které vznikaly právě za jeho pobytu ve Florencii a které zcela využívaly Leonardových principů šerosvitu a sfumata. Ve Florencii Rafael poznal také práce Fra Bartolommea a Masaccia, kteří se podíleli na přechodu gotického umění do renesance.

V říjnu roku 1508 Rafael na doporučení Donata Bramanteho vstoupil do služeb papeže Julia II. v Římě, aby vyzdobil jeho soukromé komnaty ve Vatikánu – jednalo se o komnaty Stanza della Segnatura (1508 až 1511), Stanza d'Eliodoro (1512 až 1514) a Stanza dell'Incendio (1514 až 1517, tyto sice Rafael navrhl, ale byly vyhotoveny hlavně jeho žáky). Tato rozsáhlá zakázka byla pro mladého malíře velmi významná a znamenala pro něj začátek dlouhodobé exkluzivní spolupráce s papežem Juliem II. a poté i jeho nástupcem Lvem X.

Na papežových soukromých komnatách pracoval Rafael s nadšením, ve svých postavách dokonce zachytil celou řadu svých malířských kolegů a známých osobností – ve své Aténské škole Rafael jako Platona zachytil Leonarda, jeho Archimédes je Bramante, postava za ním je Federico Gonzaga. Sám sebe Rafael namaloval vedle Sodomy, za sloupem na pravé straně obrazu. Své kolegy ve svých obrazech zachytil také Michelangelo, který v té době pro papeže pracoval na výzdobě Sixtinské kaple. Michelangelo následně Rafaela nařknul z plagiarismu a ještě dlouho po Rafaelově smrti si v roce 1541 stěžoval, že vše, co Rafael uměl, se naučil právě kopírováním jeho. Je možné, že Michelangelo na mladého, zručného, pohledného a přátelského Rafaela žárlil, Rafael byl všeobecně oblíben a dokonce si získal přezdívku ‚princ malířů‘.

Po smrti papeže Julia II. 21. února 1513 a nástupu nového papeže Lva X. se rozšířily i Rafaelovy povinnosti. Po Bramanteho smrti v roce 1514 byl Rafael jmenován novým architektem chrámu Sv. Petra, nicméně mnohé z jeho projektů byly po jeho smrti přestavěny nebo zbořeny. I tak však navrhl celou řadu staveb, které ho brzy vynesly do pozice předního italského architekta. V roce 1515 mu pak byla svěřena správa vatikánských sbírek antických soch a dohled nad vykopávkami poblíž Říma.

Mezi Rafaelovy nejvýznamnější práce patřily návrhy na deset rozměrných gobelínů s biblickými náměty, které Rafael vytvořil na zakázku papeže Lva X. a které měly zdobit stěny Sixtinské kaple. Rafael návrhy dokončil v roce 1516 a poté byly zaslány do Bruselu, kde měly být Pieterem van Aelstem vyhotoveny. Gobelíny byly zavěšeny v roce 1519, pak byly v roce 1527 odcizeny při obléhání Říma, do Vatikánu se vrátily poničené až v roce 1808. Jejich původní návrhy byly objeveny v roce 1630 v Bruselu Rubensem. V těchto gobelínech Rafael vytvořil renesanční vzor, který ovlivnil celou evropskou narativní malbu historických témat. Právě na jeho tradicích pak stavěly celé generace nastupujících malířů. Rafael dokonale zachytil emoce, drama, dynamiku, gesta i výrazy postav, které dokázal citlivě vsadit do svého vytříbeného prostředí.

Jakožto plodný a ambiciózní umělec bývá Rafael považován za jednoho z největších umělců středověku. Pojem renesance na dílu Rafaela přímo závisí, jeho práce vypovídají o zdánlivě nenucené bezprostřednosti, která by se dala srovnávat snad jen s tragickým heroismem díla Michelangelova. Bylo to hlavně oněch dvanáct let, které Rafael strávil v Římě, ve kterých rozvinul svůj talent a zanechal za sebou nejryzejší poklady renesančního umění. Jeho nesmírný talent se projevil v mnoha oblastech a v bezpočtu děl, byl však také architektem, sochařem a renesančním archeologem. Jeho talent a rozsah díla je mezi renesančními umělci bezprecedentní. Jeho génia potvrzuje také krátká doba, ve které tvořil – dožil se pouhých sedmatřiceti let, naskýtá se tedy otázka, jak by tvořil dál, kdyby nezemřel tak mlád.

Rafaelův génius byl v jeho unikátním provedení, které v sobě mísilo kvality Leonarda, Michelangela a Bramanteho – Rafael byl schopen vytvořit umění lyrické i dramatické, předmětově bohaté i jednotné. Tato unikátní jednotnost byla patrná již v jeho raných pracích, které vytvořil v letech 1504 až 1508 ve Florencii, po tom, co ukončil svoje vzdělání v Peruginově dílně. Rafael se inspiroval Michelangelovou expresivní energií, fyzickou sílou a dramatickým seskupením jeho figur. Nedá se však říci, že by si Rafael jednoduše vypůjčoval z repertoáru Michelangelových gest a póz – umně tyto prvky zapojil do svého vlastního stylu, který tak výrazově obohatil.

Tělo a duch, pohyb a emoce byly v Rafaelových dílech ve vyvážené rovnováze, každý prvek jeho seskupení hrál svou roli s účelovou jistotou. Tato rovnováha a jistota pak ukazovala pravý princip renesance v přednesu ‚projevu duše‘ a vyznačovala vztahy ve skupinách ve formálním geometrickém rytmu a preciznosti. Svým stylem a technikou Rafael navázal na tradici započatou Masacciem, následovaným Domenicem Venezianem a Pierem della Francescou, jemu předanou jeho mistrem Peruginem.

Rafael se nikdy neoženil, nicméně v roce 1514 byl zasnouben s Marií Bibbienovou, neteří kardinála Medici Bibbiena, která však v roce 1520 zemřela. Další ženou, ke které Rafael choval city, byla Margherita (La Fornarina), krásná dcera pekaře (fornara) Francesca Lutiho ze Sieny, který žil v Římě na via del Governo Vecchio.

Rafael zemřel na Velký pátek 6. dubna 1520 v Římě, v den svých sedmatřicátých narozenin. Podle Vasariho Rafael zemřel po divoké noci s La Fornarinou, po které upadl do horeček. Svým lékařům pak prý nesdělil pravý důvod své nevolnosti a nebyla mu tudíž podána správná léčba. Ať už je příčina Rafaelovy smrti jakákoliv, Rafael dostal poslední pomazání a svému věrnému sluhovi Baverovi nadiktoval svou poslední vůli, ve které svůj majetek odkázal La Fornarině.

Rafael byl na svou žádost pohřben v Pantheonu. Na jeho náhrobku byl Pietrem Bembem napsán verš ‚ Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori‘, který v překladu znamená ‚Zde leží Rafael, kterého se za jeho života příroda obávala, a po jeho smrti chtěla sama zemřít.‘


Konečná verze – 14. 2. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate