Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Jaromír Zemina
Novopačtí rodáci  
Díla:
žádná díla nezadána
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1930, Česká republika, 

Český malíř a historik umění Jaromír Zemina se narodil 30. dubna 1930 v Přední Ždírnici na Trutnovsku. V letech 1949 až 1953 studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V období 1959 až 1961 Zemina pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, v letech 1961 až 1992 pracoval v Národní galerii v Praze, kde působil ve sbírce moderního umění, kterou také v letech 1965 až 1970 vedl. V osmdesátých letech zastával funkci hlavního kurátora sbírky zahraniční malby 19. a 20. století. Zemina vyučoval dějiny umění na katedrách scénografie a alternativního divadla DAMU.

Zemina měl v čase dětství a dospívání umělecké vzory ve svém otci Otakarovi a ve starším bratranci Vladimíru Janouškovi. Později načerpal jako kreslíř nejvíc inspirace v tvorbě Ingrese, Degase a Picassa, z českých kreslířů 20. století měl nejblíže k Jiřímu Johnovi, o němž napsal monografii.

Zemina je znám především jako autor knih o výtvarném umění, české veřejnosti objevil například tvorbu Aléna Diviše. Svou první knihu vydal v roce 1963, jednalo se tehdy o studii Svět Jana Zrzavého. Po roce 1968 nemohl veřejně publikovat, nicméně napsal obsáhlou netradiční monografii o malíři a grafikovi Jiřím Johnovi, která vyšla poprvé v Odeonu až v roce 1988, podruhé v doplněném vydání roku 1992. Zajímavé a psychologicky poutavé jsou jeho eseje o Cézannovi a Velázquezovi, které nabízejí nevšední náhled na tyto malíře. Velmi blízký byl Zeminovi i český sochař Matyáš Braun, kterého blízce studoval skrze jeho dílo na Kuksu.

V roce 2004 vyšla v nakladatelství Torst Zeminova kniha Z cest a cestiček, ve které zachytil svoje zážitky z cest z období posledních pětadvaceti let. Tato jeho kniha potvrzuje jeho jedinečný vztah k umění, kdy se na navštívené krajiny díval jako na umělecká díla, která obohacoval svým nevšedním cítěním barev a atmosféry. Zemina ve své knize rovněž popsal zážitky z galerií a setkání s výtvarnými díly, které ozvláštnil svou lyrickou poetikou a okouzlením.

Zemina žije v Praze.


Jaromír Zemina – Přítelkyně kresba

Čím déle se pohybuji ve světě umění, tím víc miluji kresbu a tím víc se upevňuje moje přesvědčení, že ze všech výtvarných disciplín nám ona umožňuje proniknout nejhlouběji do nitra umělce (ne náhodou říkal o kresbě Leonardo, že je to ‚cosa mentale‘), ba odvažuji se tvrdit, že je nejpřesnějším a nejpřesvědčivějším důkazem autorovy tvůrčí potence: dílo Leonardovo a Michelangelovo, Rembrandtovo a Seghersovo, právě tak jako Degasovo a Picassovo dává tomuto mému tvrzení argumenty nezvratné. Mohu říci, že Degas a Picasso patří k umělcům, které nejvíc obdivuji, hlavně proto, že tak skvěle kreslili.

Jistě je příčinou mé lásky ke kresbě skutečnost, že sám kreslím a že ten, kdo mě s uměním seznamoval jako prvý – můj otec, byl výborný kreslíř. Kreslení mi bylo od raného dětství nejen nejmilejší zábavou, nýbrž i prostředkem osvojování okolního světa, později také prostředkem sebevyjádření a sebepoznávání, a při žádné jiné tvůrčí činnosti jsem nezakoušel tak intenzivní pocit štěstí, jako když jsem coby jinoch a mladý muž kreslil. (V dětství jsem byl takto šťastný jaksi neuvědoměle.) Kresba byla mou nejpozornější zpovědnicí, nejcitlivější spoluúčastnicí mých nadšení, nejúčinnější těšitelkou mých smutků, nejspolehlivější spolubojovnicí proti mým nejistotám.

V době, kdy jsem se začal věnovat výtvarnému umění i jako historik a teoretik, kreslil jsem už mnohem méně, kreslit jsem však nikdy nepřestal a ke kresbě jako ničím nenahraditelné pomoci se často uchyluji i při odborném studiu: jestliže to, co vidím, zároveň kreslím, vidím víc, poněvadž se dívám pozorněji. Ale vcelku je to pro mne už jen činnost vedlejší, méně závažná a závazná – tou hlavní se stalo psaní (ve smyslu literárním) a dělání výstav (ve smyslu výtvarném). A od té doby, co tolik nekreslím, hodně fotografuji a vždycky mám radost, když zjistím, kolik mého cítění kreslířského se přeneslo i do mých obrázků fotografických.

Dnes, kdy pohlížím na své kresby zrakem kritika, zjišťuji, že od mládí jsem v nich spojoval a mísil epiku s lyrikou a že jsem zůstával věrný jevové skutečnosti i tehdy, když jsem svůj výtvarný projev vyhrocoval velmi expresivně. Vždycky jsem měl blíž k realismu než k surrealismu, na němž shledávám až příliš mnoho křečovitosti, a v tom, abych se vyjadřoval nefigurativně, brání mi přemíra abstrakce, kterou to vyžaduje. Zdá se mi, že jsem v podstatě romantik a zároveň klasicista, a rok od roku je mi jasnější, že kdybych se věnoval jen výtvarné praxi, asi bych především ilustroval, i leckterá z těch mých kreseb, jež se k literatuře nevztahují, připadá mi jako ilustrace toho, co píši. Vůbec si myslím, že moje výtvarná a literární činnost spolu tvoří jeden celek, v němž se vzájemně doplňují – první posiluje zejména smyslový náboj jeho poetičnosti, druhá náboj rozumový. Ostatně mám za to, že i v profesi uměleckohistorické a kritické se projevuji spíš jako umělec než jako vědec (není to pojmenování hodnotící, ale jen charakterizující) a že ve většině svých odborně zaměřených textů tíhnu k esejistice zcela zákonitě.


Konečná verze – 30. 3. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate