Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Édouard Manet
Impresionismus  
Realismus  
Díla:
Argenteuil
Balkon
Četba
Citron
Dvě růže na ubrusu
Flétnista
Jaro
Květiny v křišťálové váze I.
Květiny v křišťálové váze II.
Kytička fialek
Mechové růže ve váze
Mrtvý matador
Nana
Olympia
Piják absintu
Podzim
Poprava mexického císaře Maxmiliána
Portrét chlapce
Portrét Emila Zoly
Portrét Evy Gonzalèsové
Pouliční zpěvačka
Snídaně v trávě (Le Dejeuner sur L'Herbe)
Španělský zpěvák
Šunka
Svazek bílých pivoněk
Svazek chřestu
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1832 - † 1883, Francie, 

Francouzský malíř Édouard Manet se narodil 23. ledna 1832 v Paříži v rodině majetného soudce Auguste Maneta a jeho manželky Eugénie-Desirée Fournierové, která byla dcerou diplomata a kmotřenkou švédského korunního prince Charlese Bernadotta. Mladý Édouard měl poklidné a vyvážené dětství v milující rodině, jediným problémem mu byla školní docházka. Musel dokonce jeden rok opakovat, neboť neprojevoval žádnou zvláštní chuť do učení.

Když Édouard otci ohlásil své plány stát se malířem, jeho otec se zdráhal a chtěl, aby vstoupil do námořnictva. Život námořníka však Édouardovi připadal nudný a jednotvárný a tak v roce 1849 záměrně dvakrát po sobě nesložil přijímací zkoušky na námořní akademii. Následně byl otcem poslán na dva měsíce do Ria de Janeira, avšak od malířské kariéry ho to neodradilo.

Rok po návratu z Ria Manet vstoupil do malířské dílny Thomase Coutura a přihlásil se na lekce umění v Louvre. V Couturově dílně zůstal celých šest let – učil se společně se třiceti spolužáky za poplatek 120 franků ročně. Couturův ateliér byl na tehdejší dobu svým způsobem zcela unikátní na pařížské scéně – Couture se nechtěl se svými studenty účastnit oficiálních soutěží a výstav, místo toho dával spíše důraz na klasiku zpracování, bezprostřednost a čerstvost výrazu. Manet a Couture si však příliš nerozuměli, často mezi nimi docházelo k sporům a rebelský Manet nakonec zamítl mnohé z mistrových nauk. V době svých studií Manet navštívil Drážďany, Prahu, Vídeň, Mnichov, Benátky a Řím, kde se inspiroval díly starých mistrů.

Po odchodu od Coutura v roce 1856 si Manet založil na Rue Lavoisier vlastní ateliér, který sdílel společně s vikomtem Albertem de Balleroy. Tři roky nato předložil Salonu, který byl vlastně jedinou opravdovou příležitostí pro umělce, aby ukázali svá díla, svou první práci: Pijáka absintu. Byl však odmítnut, jako se mu ostatně stávalo téměř po celou jeho uměleckou kariéru.

Do Manetova ateliéru na Rue Lavoisier docházel také mladý student Alexandre, který pro Maneta často pózoval. Jednoho dne však Alexandre v ateliéru spáchal sebevraždu oběšením – Manetem to otřáslo tak silně, že ihned svůj ateliér opustil a přestěhoval se do nového na Rue de la Victoire.

Po neúspěších v Salonu se Manet jen toulal městem, posedával v kavárnách a pozoroval městský život, který se pro něj stal nekonečnou inspirací. Manet byl pravým Pařížanem a estétem svým chováním i elegantním oblečením, dekadentními myšlenkami a názory. Jeho oblíbenými podniky byly Brasserie Reichshoffen na boulevardu de Rochechourt, restaurace Pere Lathuille na Avenue de Clichy a bar aux Folies-Bergère.

Zlomem v Manetově kariéře malíře se stal rok 1863, kdy Manet vystavoval v takzvaném Salonu odmítnutých, který vznikl jako reakce na povýšené chování komise oficiálního Salonu. Přijímací komise tehdy zamítla více než čtyři tisíce obrazů, s čímž ovšem veřejnost nesouhlasila. Vláda byla tak zavalena protesty, že císař Napoleon III. sám navštívil galerie, aby si prohlédl vystavená díla. Podle svědectví nebyl schopen odlišit přijaté a odmítnuté malby. Přikázal tedy, aby se uspořádala nová oddělená výstava odmítnutých prací, která by byla přístupná veřejnosti. Mnoho odmítnutých malířů se této výstavy neúčastnilo, ale Manet výzvě neodolal a sám vystavil tři své obrazy. Nejskandálnějším plátnem celé výstavy byla jeho Snídaně v trávě, která se oficiální kritice znelíbila tím, že v ní Manet nevhodně užíval kompozici starých mistrů, vysmíval se harmonii a neposkytoval diváku žádné vysvětlení okolností obrazu, což bylo na tehdejší dobu něco zcela nepochopitelného.

Na podzim roku 1865 Manet navštívil Španělsko, kde studoval staré mistry – Velázqueze, Goyu a El Greca, a učil se novému stylu. Paříž té doby žila pod vlivem dynamické kultury Španělska, a tak nový Manetův obraz Španělský zpěvák získal pro Maneta první úspěch v Salonu. Záhy poté také Salon přijal kontroverzní obraz Olympie, moderní Venuše, pro kterou mu byla modelem Victorine Meurent.

Victorine Meurent byla Manetovou modelkou po dlouhá léta, setkali se již v roce 1862. V době jejich seznámení bylo Victorine pouhých osmnáct let, ale na Maneta udělala obrovský dojem. Pracovala jako modelka v Couturově studiu, hrála na kytaru a uměla malovat. Byla však také silnou a svobodnou osobností, a tak koncem šedesátých let 19. století odešla do Ameriky. Zpět se vrátila roku 1872 jako alkoholička a brzy zmizela v zapomnění.

První ženou Manetova umění i života však byla Holanďanka Suzanne Leenhoff, se kterou se Manet začal blíže stýkat již v roce 1849 po návratu z Ria. Suzanne docházela do domu Manetových, aby učila jeho mladší bratry hrát na piano. V roce 1852 Suzanne porodila nemanželského syna Leona Koella Leenhoffa, jehož otcem mohl být jak Édouard, tak i jeho otec, který zemřel v roce 1862. Édouard a Suzanne byli spolu oddáni 28. října 1863 v Zalt-Bommel v Holandsku, odkud Suzanne pocházela, a do Paříže se vrátili měsíc po sňatku. Hodně Manetových přátel bylo jeho rozhodnutím překvapeno, jejich třináctiletý vztah byl tajemstvím i pro Manetovy nejbližší přátele. Manet byl od roku 1874 švagrem Berthe Morisotové, která si vzala za manžela jeho bratra Eugena.

Manet byl blízkým přítelem spisovatele Émile Zoly, který ho vždy v tisku nadšeně podporoval. Manet si jeho podpory velmi vážil, protože ve své době se mnoha pozitivních ohlasů v tisku od kritiků nedočkal. Manet byl velkým oblíbencem dekadentních básníků Stéphane Mallarmého a Charlese Baudelaira, kteří ho podporovali v jeho snaze zachycovat na plátnech skutečnost bez jakýchkoliv příkras a lichotek. Manet jim jejich náklonnost oplatil namalováním jejich portrétů.

Manet nikdy nechtěl být členem žádné umělecké skupiny, vždy se chtěl svou tvorbou a svým pojetím umění odlišovat. Paradoxně však byl často považován za ‚krále impresionistů ‘, a to hlavně pro svoje nevšední náměty, barevné kombinace a práci se štětcem. Doživotní členství v oficiálním Salonu Manet získal ve svých 49 letech – jeho kariéra malíře začala poměrně pozdě, avšak svým talentem a novostí výrazu si Manet brzy získal slávu a uznání. Jeho zdraví a neléčená syfilida si však vybraly krutou daň – posledních šest měsíců svého života Manet trávil v nekonečné bolesti a utrpení a deset dní před jeho smrtí mu muselo být kvůli gangréně amputováno levé chodidlo.

Manet zemřel ve věku 51 let 30. dubna 1883 v Paříži. Byl pohřben na Cimetière de Passy tamtéž.


Konečná verze – 27. 11. 2008

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate