Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:   Michelangelo
Renesanční umění  
Manýrismus  
Architektura před 20. stoletím  
Díla:
David
David, pohled zezadu
Interiér Dómu Sv. Petra
Laurentinská knihovna
Laurentinská knihovna, schodiště
Madona s dítětem
Madona s dítětem, detail
Medičejská kaple, pohled na kupoli
Mojžíš
Mojžíš, detail
Pád
Pieta
Pieta, detail Panny
Sixtinská kaple, interiér
Sixtinská kaple, strop
Umírající otrok
Zrození Adama
Zrození nebes
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1475 - † 1564, Itálie, 

Italský sochař, malíř, architekt a básník Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni žil a tvořil téměř po celé století. Narodil se 6. března 1475 v Arezzu u Caprese v Toskánsku jako syn úředníka a nepřetržitě pracoval až do šesti dnů před svou smrtí v roce 1564. Za jeho neklidného života byly smeteny zásady středověkého náboženství a začala reformace. Lidé se osvobodili od myšlenek středověké učenosti a dosáhli konečně duchovní svobody a nezávislosti. Polský astronom Koperník objevil pravou pozici Země v heliocentrickém systému. Žádný jiný umělec nedokázal popsat a přizpůsobit se změnám doby tak dobře jako právě Michelangelo, umělec vyššího světa křesťanské spásy a Platónových ideálů.

Svůj život trávil Michelangelo mezi Florencií, rodinným venkovským sídlem na předměstí Florencie a v Římě ve službách papežů. Jeho otec Lodovico di Leonardo di Buonarroti di Simoni pracoval pro vládu, byl soudním úředníkem, jeho matka se jmenovala Francesca di Neri del Miniato di Siena. Michelangelo byl velmi blízký své rodině, staral se o svého otce a čtyři bratry, neboť jeho matka zemřela, když mu bylo šest let. Teprve když mu bylo více než šedesát let, se částečně osamostatnil a začal žít s Tommasem Cavalierim.

Michelangelo ještě jako malý chlapec odešel k učení k humanistovi Francescovi da Urbinovi do Florencie, kde se měl naučit základním školním znalostem. Více než o studium se však zajímal o malování a kopírování obrazů v kaplích ve společnosti malířů. V roce 1488 se tedy jako třináctiletý stal učedníkem známého malíře Domenica Ghirlandaia.

Michelangelův talent zaujal v roce 1490 také florentského šlechtice Lorenza Medičejského, který mu dokonce povolil samostatně studovat na jeho dvoře a v jeho zahradách. Lorenzův dvůr byl plný slavných básníků, filosofů a umělců té doby, což Michelangelovi prokázalo velkou inspiraci pro jeho vlastní tvorbu. 8. dubna 1492 však Lorenzo zemřel, a tak se Michelangelo vrátil domů. V roce 1494 navíc došlo k nešťastné události, kdy byla z Florencie vyhnána rodina Medičejských, neboť se francouzský král Karel VIII. obával jejich vzrůstajícího vlivu, a Michelangelo tak přišel o své hlavní příznivce. Přestěhoval se tedy do Benátek a později do Bologni. 25. června 1496 Michelangelo odešel do Říma, kde pobýval celých pět let a kde vytvořil jedno ze svých nejznámějších děl – Pietu.

Po politických nepokojích byla Florencie konečně 4. října 1501 vyhlášena republikou, a tak se Michelangelo z Říma vrátil zpět domů. S novou politikou souhlasil, a tak se jeho tvorba nacházela v dokonalém souladu se společenskými podmínkami ve Florencii. Pro svoje město v roce 1504 dokončil sochu Davida, která se od dob antiky stala prvním aktem vystaveným na veřejném místě. V soše Davida Michelangelo spojil klasické proporce antiky a vlivy anatomie renesance, přesně v souladu s tehdejšími estetickými teoriemi.

V roce 1505 byl Michelangelo papežem Juliem II. della Rovere požádán, aby přesídlil do Říma. Papež ho oficiálně najal na pět let, jeho úkolem bylo vybudovat mu monumentální náhrobek. Za jeho práci mu mělo být vyplaceno celých deset tisíc dukátů. Plány na náhrobek zahrnovaly čtyřicet soch v životní velikosti, samotné jeho rozměry měly být 6.9 x 10.8 x 7.2 metrů. Michelangelo se ihned s nadšením pustil do práce, papež však náhle změnil svoje plány a chtěl nejdřív vybudovat pro svůj náhrobek důstojné sídlo. Práce na samotném náhrobku byla tedy odložena na neurčito a Michelangelo se marně snažil získat audienci u papeže. Nakonec byl násilně vyhozen vojáky z paláce a utekl z Říma do Florencie.

Další dva roky musel Michelangelo podle rozkazu papeže trávit v Bologni, kde podle smlouvy pracoval na drobných projektech. Jeho nudná a nezajímavá práce se mu nelíbila a tajně doufal v návrat do Říma. V roce 1508 se mu jeho přání konečně vyplnilo – jeho novým monumentálním úkolem bylo vyzdobit freskami strop Sixtinské kaple. Michelangelo, který si vždy zakládal na tom, že byl výhradně sochařem, se tedy musel učit freskařství. Nadšen novým úkolem, záhy odpustil papeži léta strávená v Bologni. Papež byl v úžasu nad jeho tvořivostí a elánem, často navštěvoval kapli a radil Michelangelovi, jak řešit koncepce postav a barev. Michelangelo měl v kapli volnou ruku, mohl pracovat na čemkoliv chtěl. Začal malovat biblické scény od východní strany kaple v opačném chronologickém pořádku z Bible.

Více než tři sta postav na stropě Sixtinské kaple bylo konečně dokončeno 31. října 1512. Dokonale zachycovaly pohroužení se do duchovního života a intuice, seznamovaly diváka s tématy lásky a oběti. Michelangelovi se v Sixtinské kapli podařilo zosobnit dynamiku božského ducha, který jeho postavy užíval jako prostředníky v komunikaci s lidmi. Brzy po dokončení Sixtinské kaple v roce 1513 papež Julius II. zemřel. Po jeho smrti Michelangelo podepsal s jeho pozůstalými novou dohodu na náhrobek – měl však být menší než v původních plánech.

Novým papežem byl zvolen Giovanni Medičejský (Lev X.). Ten bydlel v letech 1498 až 1492 s Michelangelem ve stejném domě a znal jeho talent, a tak chtěl plně využít jeho schopností ke svému prospěchu a tak ho v letech 1513 až 1534 najal do svých služeb. V roce 1516 byl Michelangelo tak zaneprázdněný prací pro papeže, že musel podepsat novou smlouvu s dědici Julia II. na ještě menší náhrobek než v předchozí smlouvě. V roce 1525 a 1532 podepsal další smlouvy na pokaždé menší a menší náhrobek s méně sochami. Lev X. Michelangelovi nikdy nedovolil plně se věnovat práci, která mu nebyla zadána přímo jím, a tak Juliův náhrobek nakonec zůstal s pouhými šesti postavami nedokončen.

V roce 1515 Lev po Michelangelovi požadoval, aby začal budovat kapli San Lorenzo. Práce však musela být ukončena po pěti letech, neboť papežovou prioritou bylo spíše vybudování Medičejské kaple pro náhrobky sebe a členů jeho rodiny. Michelangelo se jen těžko vzdával práce na kapli San Lorenzo. Budování Medičejské kaple vykonával se sebezapřením, neboť byl zklamán proměnlivostí papežových nálad a pokynů. Ještě více ho znechutilo to, že po něm papež požadoval redukci plánů na výstavbu a výzdobu interiéru. Jeho sochy i přes jeho nespokojenost vykazovaly důležitost proporcí jako výrazových architektonických doplňků interiéru, vyzařovaly snahu o komunikaci a odrážely nejvyšší duchovní prožitky.

V roce 1524 Michelangelo zahájil na prosbu Medičejských práce na Laurentiniánské knihovně. Jeho plány však byly přerušeny, neboť Medičejští byli v roce 1526 na několik let vyhnáni z Florencie. Dokončení stavby mu trvalo čtyři roky. Florencie byla také vyhlášena republikou a Michelangelo dokonce zastával pozici guvernéra opevnění. Chtěl vybudovat nový systém obrany města, avšak zrádná politika pomohla návratu Medičejských, a tak Michelangelo nakonec svoje plány nikdy nerealizoval.

V letech 1534 až 1549 Michelangelo pobýval v Římě. Tam se mimo jiné také setkal s mladým šlechticem Tommasem Cavalierim (kolem r. 1509 až 1587), který mu učaroval svou krásou a šlechetností a získal si jeho bezpodmínečnou lásku. O jejich vztahu svědčí bezpočet dopisů, sonetů a madrigalů, které Michelangelo pro Tommase sepsal. Cavalierimu se dokonce podařilo získat od Michelangela mnohé pozornosti, o které marně žádaly nejmocnější osobnosti tehdejší doby. Není jisté, zda byl Michelangelo homosexuálem, každopádně však vyznával ideály Platona, který věřil, že láska mezi dvěma muži je vrcholným duchovním zážitkem, přičemž se nemuselo jednat přímo o tělesné naplnění jejich vztahu. Michelangelo se podobným způsobem jako s Cavalierim přátelil s básnířkou a šlechtičnou, vdovou Vittoriou Colonnou, se kterou si vyměňovali sonety až do její smrti v roce 1547.

Další papež Klement VII. (1523 až 1534) žádal Michelangela krátce před svou smrtí o namalování fresky Posledního soudu na stěny Sixtinské kaple. Jeho následník Pavel III. Farnese (1534 až 1549) po Michelangelovi požadoval rychlé dokončení práce, v té době největší samostatné fresky století. Michelangelo v Posledním soudu zobrazil významnou událost duchovního setkání, v jehož středu stála monumentální postava Krista, vyzařující proud síly a ducha. Každá postava měla svoje vlastní osobní kouzlo. Proporce byly určeny podle důležitostí v duchovní hierarchii a mnohé postavy byly portréty Michelangelových přátel a známých. Původní malba zachycovala postavy bez oblečení, avšak na striktní žádost papežových mluvčích kardinála Carafy a monsignora Serniniho musely být po smrti Michelangela přimalovány zakrývající drapérie. Tohoto úkolu se zhostil Michelangelův učedník Daniele da Volterra, který se tímto stal středem posměchu svých spolupracovníků a vysloužil si přezdívku Il Braghettone, Plínkař.

Michelangelo se často stával terčem cenzorů, ať už při výše zmíněných freskách Posledního soudu, nebo u svých soch. Mezi jednu z jeho přezdívek patřilo Inventor delle porcherie, doslova vynálezce prasáren. Byl to také právě Michelangelo, u jehož děl byl poprvé použit nechvalně známý fíkový list, který měl zakrývat nahotu jeho postav. Jeho socha Davida rovněž bývala zakrývána velkým fíkovým listem, který byl určen přímo k tomuto účelu, aby nahý David nepohoršoval ušlechtilé dámy.

Existuje několik písemných zmínek o tom, že Michelangelo byl poněkud nepřátelský a nedůvěřivý ke svým kolegům. Často byl velmi nespokojený sám se sebou – když pracoval na soše Mojžíše, která se mu nedařila, udeřil kámen palicí se slovy: ‚Proč se mnou nemluvíš?‘ Ve svém osobním životě byl Michelangelo velmi střídmý a žil skromně, podle svého učedníka Ascania Condiviho ‚jedl více pro potřebu než pro potěšení… často spal v šatech a obuvi.‘

Nejdůležitějším architektonickým úkolem Michelangelova života byla v roce 1546 nominace na pozici hlavního architekta basiliky Svatého Petra v Římě. Kvůli vykonání tohoto úkolu se Michelangelo již do konce života nevrátil do Florencie. Převzal Bramantův originální plán, který pro svoje účely zjednodušil. Dožil se však pouze dokončení hlavní kupole s řadou dvojitých sloupů.

Michelangelo zemřel v podvečer 18. února 1564 v Římě. Byl pohřben o mnoho let později v Basilice di Santa Croce ve Florencii.

7. prosince 2007 byla ve Vatikánských archivech nalezena dosud neznámá skica basiliky Sv. Petra, kterou Michelangelo nakreslil červenou křídou. Je raritou nejen kvůli době, kterou strávila v archivech, ale hlavně proto, že Michelangelo všechny svoje architektonické návrhy na sklonku života zničil.


Komentáře k obrázkům:
Při nekonečné robotě na výzdobě Sixtinské kaple se Michelangelo potýkal s velkými trampotami. Vylíčil je ve svém sonetu, který věnoval svému příteli Giovannimu da Pistoiovi.

Vousiska k nebi, vyvrácený týl,
na samém hrbu, prsa ptačí stvůry,
a jak ten štětec pořád stříká shůry,
už mi tvář celou štědře vydláždil.
...
A proto braň se, můj milý,
mé němé dílo a mou pověst s ním:
já nejsem malíř a sem nepatřím...


Konečná verze – 25. 12. 2008

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate