Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Joan Miró
Surrealismus  
Dadaismus  
Díla:
žádná díla nezadána
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1893 - † 1983, Španělsko, Francie

Španělský malíř a sochař Joan Miró i Ferrà se narodil 20. dubna 1893 v Barceloně, ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem a hodinářem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky.

Již v mládí Miró oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval také Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé byli v úžasu nad jeho talentem, Miró se ale nemohl věnovat umění s takovou intenzitou, s jakou by chtěl. Byl tak nešťastný, že v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Jeho pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny.

Když se Miró vrátil v roce 1907 z venkova, začal studovat na Escuele de Arte v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesco Galí. Galí měl na Miróa velký vliv, naučil ho opravdově milovat a rozumět umění, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován pojetím francouzského umění, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Byl silně přitahován Francií, byla však válka a tak Miró musel zůstat ve Španělsku. Neklid a frustrace ho nutily malovat v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito.

V roce 1918 Miró v Galerias Dalmau uspořádal svou první samostatnou výstavu. Vzbudil úžas u všech návštěvníků svým nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel přesně stejnou techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu vedoucího oko diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova, využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě však byly jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró v nich opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala reprezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech. Výstava však nebyla úspěšná, jeho obrazy udělaly dojem jen na malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. Apatie a nevšímavost lidí v Barceloně Miróa plně přesvědčila opustit domov a v roce 1919 odjet do Paříže.

První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěchem, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Miró dokonce ani neměl peníze na jídlo a žil ve veliké chudobě. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života.

Léto 1919 Miró strávil v Montroig. Zdokonalil se ve svém stylu s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Své obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů, začínal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice.

V roce 1921 se Miró vrátil do Paříže, aby tam vystavoval svoje obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž vsak jeho díla nepřijala o nic lépe, a tak výstava skončila fiaskem. Miró se osudově setkal s André Bretonem, Paulem Éluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době zakládali surrealismus. Přesvědčili Miróa, že po všem utrpení a krutostech první světové války bylo třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Přáli si proniknout hlouběji do základní povahy a inspirace v umění. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí byl, jak podotknul Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu byl sepsán André Bretonem roku 1924.

Miró se myšlenky surrealismu ve svém umění chopil s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali vidin snů, halucinací, hysterie a šílenství k proniknutí do hloubky podvědomí, Miró se nechával vést svou představivostí. V Paříži neměl peníze ani na jídlo, za den se živil jen několika suchými fíky. Byl příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc, tak jen sedával hodiny ve svém studiu, zíral do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí vyvolanou hladem.

Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se pro něj stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou, Miró objevil symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné.

V roce 1923 se Miró seznámil s Ernestem Hemingwayem, Jacquesem Prévertem a Henry Millerem. Došlo ke zlomu v jeho chudobě – jeho díla se stala slavnějšími a tak pomalu začínal prodávat svoje malby. V březnu 1926 se dokonce objevil na seznamu nové Galerie Surrealisté společně s umělci jako byl Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rrose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Miró zjednodušoval své malby, nacházel lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého podvědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů.

Zjednodušením struktur obrazu se Miró dostal do období tzv. snových maleb. Potlačoval symboly, vytvářel nový styl abstrakce, popisoval své sny z pamětí. Jeho malby byly plné napětí mysteriózní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližovaly katastrofu nebo zjevení, vše bez předstírání. Jeho malby byly často zjednodušeny až do užití pouhé černé a bílé, pozadí dělalo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Miró také ve svých snových malbách používal pod vlivem Apollinaira kaligramy.

V roce 1927 se Miró přestěhoval do nového ateliéru na Rue Blomet. Na dveře si přibil desku s nápisem ‚train passant sans arret‘ (vlak projíždějící non-stop). Přátelil se s Arpem, Éluardem i Ernstem. Z této doby pochází historka, která mohla skončit neštěstím. Ernst ukazoval Miróovi svoje nejnovější obrazy, s do té doby nevídanou koláží. Na oplátku pak po Miróovi chtěl, aby mu ukázal jeho obrazy. Miró mu však řekl, že mu je jeho dealer zakázal komukoliv ukazovat. Ernstovi to vadilo, a tak pozval k sobě do ateliéru ostatní surrealisty a opili se vínem. V náladě se rozhodli navštívit Miróa a vymámit z něj jeho díla. Miró si však jen maloval na zemi a nevšímal si jich. Ale Ernst a jeho přátelé svou opilostí agresivní odtáhli Miróa na schodiště, kde Ernst našel Miróův horolezecký provaz, a chtěli Miróa oběsit. Miró se zachránil tím, že mezi smyčku a svůj krk dal ruce, vysmekl se jim a utekl. Nikdo ho následně neviděl po celé tři dny. Miró a Ernst zůstali i po této poněkud drastické události dobrými přáteli.

Léto 1929 Miró trávil v Katalánsku, 12. října si vzal za ženu Pilar Juncosu ze starobylé mallorské rodiny. Jejich jediná dcera Dolores se narodila 17. července 1931. V tomto období štěstí byl Miró nesmírně produktivní a vytvořil nespočetné množství obrazů.

Miróova technika snové malby se však pro něj stala nedostačující, a tak rezolutně odmítl olej a temperu. Jeho malby byly absolutně abstraktní, užíval koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se také začínala měnit, a tak Miró svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna byla plná monster vyvedených v drásavých barvách na černé nebo červené obloze konfliktů absurdit války. Miró zobrazil násilí maximální abstrakcí, v malbách využíval abstraktní prvky jako ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy.

Se začátkem druhé světové války se Miró ze Španělska přestěhoval do Normandie, do vesničky Le Clos des Sansonnets. Musel však odtamtud odejít, neboť Němci na Normandii útočili bombardováním. Ze svého umění zachránil na útěku pouze Konstelace. Tyto malby vznikly v hluboké depresi, Miró nevěřil, že by Němci mohli nevyhrát válku, vytratily se pro něj všechny důvody žít. Miró se v Konstelacích snažil hledat nacisty ztracenou jistotu v harmonii symbolů svých obrazů. Symboly na plátnech obsahovaly hledání jednotnosti, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působily klidem a vyrovnaností.

Po válce v roce 1947 Miró odjel na osm měsíců do New Yorku, kde byla na jeho počest v Museum of Modern Art uspořádána výstava. Jeho práce vzbudily takový ohlas, že byl Miró požádán, aby dělal rozsáhlé nástěnné malby. Nacházel úspěch i v sochařství a tak se jeho návštěva USA stala rozšířením jeho uměleckých obzorů.

V roce 1974 Miró vytvořil tapiserii pro World Trade Center v New Yorku, i když se technice tapiserie zpočátku velmi bránil. Jeho tapisérie byla vystavena v budově dvě, byla zničena při teroristickém útoku 11. září 2001.

Miró byl jedním z největších surrealistů, našel cestu z neznámých uliček podvědomí i nesmírnou sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Miró zemřel 25. prosince 1983 v Palmě, byl pohřben na hřbitově del Sud-Oest v barcelonské čtvrti Montjuïc.


Konečná verze – 25. 12. 2008

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate