Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Giulio Romano
Manýrismus  
Renesanční umění  
Architektura před 20. stoletím  
Díla:
Ilustrace pro knihu Pietra Arentina
Klanění pastýřů
Madona s dítětem
Místnost obrů
Panna s dítětem
Portrét ženy
Studie pro Svatou rodinu
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1492 - †  1546, Itálie, 

Italský malíř a architekt Giulio Romano se narodil jako Giulio Pippi (plným jménem Giulio di Pietro de Filippo de' Giannuzzi) roku 1492 v Římě. Romano započal svou uměleckou kariéru v roce 1515 jako jeden z Rafaelových žáků a brzy se svým talentem vypracoval na post jeho hlavního studenta. Pod Rafaelovým vedením pak pracoval na dokončení Rafaelových Stanze (komnat) ve Vatikánu, kde byl Rafael vytížen ostatními zakázkami pro papeže, Romano také spolupracoval na výzdobě stropu slavné vily Farnesiny. Po smrti svého mistra Rafaela v roce 1520 Romano dokončil řadu jeho nedokončených fresek ve Vatikánu.

V Římě se Romano dále podílel na pracích pro různé významné zákazníky, mezi které patřil i kardinál Giuliano Medičejský, pozdější papež Klement VII. V Římě však tamní umělecký život poněkud skomíral, a tak se Romano v roce 1524 rozhodl vstoupit do služeb mantovského vévody Federica Gonzagy.

V Mantui Romano působil jako hlavní dvorní malíř a architekt – na tomto postu před ním pracoval mimo jiné také Andrea Mantegna. Téměř ihned po svém příchodu si Romano získal obdiv všech mantovských se svými slavnými iluzorními freskami pro palác del Tè, které mu zajistily další prestižní úkoly. Romano pak přestavěl vévodský palác Palazzo di Corte, zrekonstruoval katedrálu a navrhl stavbu kostela San Benedetto. Město také vysušil a opevnil před záplavami a bažinami, za což si získal obdiv vévody. Tento obdiv pak byl materializován v Romanově honoráři, který činil více než tisíc dukátů ročně.

Romanova dílna v Mantui se stala důležitým společenským místem, kam docházeli nejen jeho početní studenti, ale také vévoda a jeho urození přátelé. Ve své dílně Romano také vytvářel práce méně trvalého charakteru – pro vévodu navrhoval různé slavnosti, maškarní bály, divadelní kulisy, hostiny, rytířské turnaje i laškovné kostýmy, které obdivoval na své státnické návštěvě Mantui také římský císař Karel V. V Mantui Romano dále navrhl celou řadu méně významných užitných budov, kostelíků a zahrad, ve kterých uplatňoval svůj všeobecný talent.

Romano byl v Evropě své doby všeobecně známou a obdivovanou postavou, byl znám například na dvoře francouzského krále Františka I., který byl velkým milovníkem umění a který Romanovy principy použil při formulování svých požadavků na výzdobu svého zámku ve Fontainebleau. Romano byl také jediným renesančním umělcem, o kterém se zmínil Shakespeare, který o něm ve své Zimní pohádce píše jako o ‚tom nevšedním italském mistru, Juliovi Romanovi‘. Jmenuje ho však jako sochaře, což byl prakticky jediný obor výtvarného umění, kterým se Romano nezabýval.

Romano byl mistrem iluzorní perspektivy a jeho melodramata byla charakteristickými atributy manýrismu. Od fresek jeho mistra Rafaela se však lišil svou přeplněností, Rafael byl mistrem jemných a jednoduchých gest, zatímco Romano sázel hlavně na sílu množství postav, vybudovanou muskulaturu a cihlové tóny. Romano dával ve svém umění příliš velký důraz na formu, na úkor zobrazení citů a vnitřního světa postav, a tato jeho jakási povrchnost pak byla jedním z hlavních podnětů pro vznik bratrstva Prerafaelitů, kteří se chtěli vrátit k čistému umění z doby před Rafaelem. Romano nebyl příliš originálním malířem, byl však všeobecně uznávanou osobností své doby a bezpochyby se významně zasloužil o rozvoj umění renesance i manýrismu.

Romano se také nechtěně stal iniciátorem menšího skandálu. Na přání mantovského vévody pro jeho palác del Tè vytvořil šestnáct maleb s tématikou sexuálních poloh v mytologii. Tyto obrazy byly zamýšleny čistě pro soukromé potřeby vévody a nikdy se neměly dostat na veřejnost, nicméně tyto obrazy shlédl také rytec Marcantonio Raimondi, který podle nich vytvořil rytiny, jež pak vydal v roce 1524 knižně pod názvem I Modi (Způsoby). Tato renesanční učebnice sexu se však nelíbila papeži Klementu VII., který Raimondiho uvěznil a rozkázal všechny kopie knihy zničit. Romano se o knize dozvěděl až tehdy, kdy ho přišel navštívit jeho přítel básník Pietro Arentino a chtěl vidět původní malby. Arentino pak, inspirován Romanovými originály, napsal šestnáct sexuálně hodně otevřených sonetů, ve kterých opěvoval různá mytologická témata. Arentino ani Romano za svoje dílo stíháni nebyli.

V roce 1546 byl Romano povolán do Říma, aby tam pracoval jako architekt na stavbě katedrály Sv. Pavla. Než se však stihl na svou cestu vypravit, onemocněl horečkou a 1. listopadu v Mantui zemřel. Byl pohřben v kostele S. Barnaba tamtéž. Zanechal po sobě truchlící vdovu, dceru Virginii a syna Rafaela, který byl malířem a zemřel mlád.


Konečná verze – 14. 2. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate