Martiny Glennové A | B | C | Č | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | Ř | S | Š | T | U | V | W | X | Y | Z | Ž  
ARTMUSEUM.CZ
Domovská stránka Umělecké směry Muzea a galerie
VYHLEDÁVÁNÍ
 
  Umělecké směry:  Salvator Rosa
Romantismus  
Realismus  
Baroko  
Díla:
Astraea opouštějící Zemi
Autoportrét I.
Autoportrét II.
Bojovník
Diogenes odhazující svůj pohár
Křehkost Lidstva
Portrét filosofa
Portrét muže
Portrét umělcovy manželky Lucrezie
Přímořská krajina s věžemi
Související odkazy:
žádné odkazy nezadány
Použitá literatura:
Seznam použité literatury  
* 1615 - † 1673, Itálie, 

Italský malíř a rytec Salvator Rosa (někdy také Rennella nebo Arenella) se narodil 20. června nebo 21. července 1615 v Arenelle, předměstí Neapole, v rodině zeměměřiče a chudého stavitele Vita Antonia de Rosy a jeho manželky Giulie Grecy Rosy, která pocházela z řecké rodiny usazené na Sicílii. Jeho otec si přál, aby se stal soudcem nebo knězem a dokonce ho poslal do kláštera, kde se měl připravovat na svoje budoucí povolání. Pro svou neklidnou a vznětlivou povahu byl však Rosa ze školy vyloučen, a tak tajně docházel do malířské dílny svého strýce z matčiny strany Paola Greca, kde se učil malovat.

Pověsti hovoří o tom, že poté Rosa žil se skupinkou banditů, kteří si přivydělávali přepadáním cestujících po celé jižní Itálii. Na cestách s nimi pak Rosa maloval různé skici a nákresy a ve svém kreslířském umění se značně zlepšil. Když bylo Rosovi sedmnáct let, zemřel jeho otec a zanechal po sobě manželku a nejméně pět nezaopatřených dětí, o které se měl postarat právě Rosa. Začal se opět věnovat malování a svoje obrazy prodával na ulici, až si ho všiml jeden místní malíř, který ho představil známějšímu Anniellu Falconemu, který ho vzal do učení. Jeho učení šlo pomalu, musel totiž stále živit svou rodinu a také trpěl vysokými horečkami, pravděpodobně následkem svého divokého života s lupiči. V roce 1634 odešel Rosa na zkušenou do Říma, nicméně se musel vrátit, patrně totiž onemocněl malárií.

Do Neapole se Rosa vrátil v roce 1636 a začal samostatně malovat, hlavně pak romantické až neskutečné krajiny, které byly doplněné postavami různých pastýřů, zbojníků, námořníků a podobných drsně romantických postav. Rosovi tato divoká témata vyhovovala, uplatnil v nich všechen svůj talent a tehdejší um a jeho obrazy se i prodávaly, i když ne za nijak oslnivé částky. Rosa si však už tehdy začal budovat reputaci a lákat bohatší zákazníky.

V roce 1638 Rosa odešel na pozvání kardinála Francesca Marii Brancaccia do Říma. Pro něho pak vytvořil svůj první oltář pro kostel Santa Maria della Morte ve Viterbu, kde byl Branacaccio biskupem. Na tomto oltáři se nacházel i jeden z jeho nejslavnějších obrazů, Nevěřící Tomáš. Za svého pobytu v Římě se Rosa seznámil s Claude Lorrainem, se kterým sdílel mnohé myšlenky na umění, i když nebyl žádným malířem idylických pastorálií jako Lorraine. V Římě také napsal několik poměrně úspěšných satirických divadelních her, které se však nesetkaly s pochopením jeho kolegů, především pak Giana Lorenza Berniniho, kterého Rosa krutě zkritizoval, a také jeho bohatých klientů, a tak musel z Říma odejít.

Koncem roku 1639 se Rosa usadil ve Florencii, kde zůstal celých osm let. Pracoval tam hlavně na zakázkách kardinála Giovanniho Carla Medičejského, ale našel si také čas na provozování své Accademie dei Percossi (Akademie bitých). Jednalo se o jím svolanou skupinu malířů, básníků a spisovatelů, která se scházela v jeho malířské dílně k večeřím, debatám o umění a kultuře, ale také k divadelním večírkům, kde umělci také hráli svoje hry a recitovali svoje satiry. Rosovi se jako pravému romantikovi své doby podařilo rozvířit stojaté vody konzervativní Florencie, zaplavil ji svými namalovanými divokými krajinami a společně s Lorenzem Lippim, který byl malířem i básníkem, se s Florenťany dělil i o svoje básnické umění.

V roce 1646 se Rosa vrátil do Neapole, kde se pravděpodobně účastnil povstání proti nadvládě španělských Habsburků, vedeného neapolským rybářem Tommasem Aniellem, zvaným Masaniello, jehož portrét také namaloval. Podle jedné z pověstí Rosa společně s dalšími malíři pod vedením Anniella Falconeho uspořádal jakési ‚komando smrti‘ (Compagnia della Morte), jehož úkolem bylo chytat Španěly na ulicích a bohužel i v kostelech, kde by hledali útočiště. Když se však k Neapoli začala blížit rakouská vojska, skupinka bojovných malířů se rozprchla.

Do Říma se Rosa vrátil v roce 1649, kdy namaloval celou řadu obrazů inspirovaných řeckými filosofy, což byl od jeho původních bouřlivých krajin důležitý posun. Svým poněkud satirickým dílem Alegorie štěstí si však mnoho přízně nezískal a i když vydal písemné vysvětlení, téměř skončil ve vězení a exkomunikován. Rosa na nepochopení veřejnosti zareagoval po svém – napsal satirickou hru Babylon, kde si z Římanů dělal nepokrytou legraci. Brzy se však vynořily další ostré pomluvy, kdy byl Rosa obviňován z toho, že své satiry opisuje od jiných autorů, což však Rosa odmítal a následně napsal svou další štiplavou satiru, kterou nazval Žárlivost.

Rosa vlastně sám popsal svoje dílo, když na jeden ze svých autoportrétů napsal tato slova: ‚Promluv jen tehdy, pokud to, co chceš říct, je lepší než ticho‘. Byl hluboce ovlivněn realismem a používal jednoduché, nicméně velmi působivé kompozice. Rosa se proslavil svými jaksi mužsky romantickými krajinami, které byly jedním z nejzákladnějších inspiračních prvků romantických malířů Anglie konce 18. a počátku 19. století. Rosa byl i výtečným rytcem, nejoblíbenějšími byly hlavně jeho drobné rytiny vojáků.

Rosa byl nespoutaným rebelem své doby, když ostatní malíři pokorně následovali přání svých bohatých zákazníků, Rosa dával do svých kompozic svou neklidnou duši. Aby si zachoval svou uměleckou svobodu, často odmítal i velmi lukrativní zakázky, vybíral si svá vlastní témata, před kterými se museli jeho zákazníci chtě nechtě sklonit, vždy k prospěchu Rosy a jeho umění.

I Rosovy satiry byly zosobněním jeho povahy – i když často nebyly zrovna literárně korektní, byly plné jeho svobodného ducha a vždy se strefily přesně tam, kam Rosa zamýšlel. Byly plné kousavé, ale pravdivé a trefné ironie, Rosa v nich kritizoval nejen společenské poměry, ale i mnohé významné postavy tehdejšího politického i společenského světa. Stavěl se za práva chudých a utiskovaných, nositelku morálky viděl v katolické církvi, kterou však také nezřídka kritizoval. Jeho satiry byly vydány posmrtně v roce 1710.

Několik dní před svou smrtí se Rosa oženil s Florenťankou jménem Lucrezia, která mu předtím porodila dva syny – patrně se kál ze svého hříšného života rebela a chtěl mít před svým odchodem z tohoto světa v pořádku všechny svoje pozemské závazky.

Rosa zemřel 15. března 1673 v Římě.


Konečná verze – 14. 2. 2009

Všechny texty na webové stránce ArtMuseum.cz jsou chráněny autorskými právy. Pro povolení ke kopírování kontaktujte Martinu Glenn.

 visits since Dec 19, 2003

AMI
Facebook
Donate